Petr Vrána: Hokejovou kapitolu jsem uzavřel. Třinec pro mě byl odměnou na konci kariéry

Petře, je tvoje rozhodnutí ukončit kariéru už definitivní?

Na sto procent. Rozhodl jsem se, že už se nechci pouštět do něčeho, na co nejsem připravený tak, jak bych si představoval. Tuto hráčskou kapitolu jsem uzavřel a posouvám se někam jinam. Nepřipravuji se už na další sezonu, teď se věnuju rodině.

Už ses s tím sžil po tolika letech aktivní kariéry?

Upřímně? Ještě úplně ne. Není to úplně jednoduché po jednadvaceti letech v profesionálním hokeji, kdy hrajete v podstatě od mládí, máte každý den jasně nalajnovaný. Víte dopředu, jaký je program, že nejsou volné víkendy, svátky. Je to velká změna, si zvyknout, že teď jsem pánem svého času já sám. Musím se naučit si ten čas organizovat tak, abych byl produktivní a dokázal ho správně využít.

Jaké to je, vyklízet po tolika letech kabinu a balit si hokejovou výstroj?

Je to zvláštní pocit. Člověk to balí s tím, že ví, že už do velkého hokeje nenaskočí. Že si zahraje maximálně někdy s kamarády nebo známými. Ale patří to k tomu sportovnímu životu. Věděl jsem, že to časem přijde. V jednačtyřiceti letech už to není nic smutného, nebo něco, co by mě mělo zlomit.

Při posledním finále s Pardubicemi ses loučil v kabině. Byla to pro tebe silná chvíle?

Bylo to vcelku narychlo. Nic jsem si nechystal. Když nad tím přemýšlím, hlavní věc, co bych zmínil, je obrovské poděkování. Když jsem se před lety dostal do těžké životní situace, všichni v Třinci mě podrželi. Fanoušci, kabina i vedení. Pomohli mi to zvládnout a já jsem hrozně vděčný za to, jak se ke mně všichni chovali a jak mi nabízeli pomoc. Zvládli jsme to já i můj malý. Zpětně jsem velice rád, že jsem do Třince vůbec mohl přijít. Na Spartě jsem se tehdy docela trápil, nebyl jsem v dobrém rozpoložení. Bylo to pro mě těžké období. Tím, že jsem přestoupil a hned se nám podařilo vyhrát, tak mě to ohromně zvedlo. Věřím, že mi to prodloužilo i celou kariéru. Mohli jsme fungovat ve skvělé skupině lidí a posouvat výkony dál. Byla to pro mě vlastně taková odměna ke konci kariéry, že jsem mohl být v takovém prostředí.

Můžeš přiblížit, jak se zrodil tvůj přesun k Ocelářům?

Na Spartě jsem se dostal do stavu, kdy jsem byl pod velkým tlakem. Za spoustu věcí jsem si mohl sám, dostal jsem se do toho výsledky a herním projevem, ale byly tam i věci, které ke mně nebyly fér. Jeden den jsem se prostě rozhodl, zavolal agentovi a řekl, že chci pryč. Už jsem se v tom prostředí necítil dobře. Třinec měl zájem o výměnu za Robertse Bukartse a já moc dlouho nepřemýšlel, protože jsem věděl, o jak top organizaci jde. Věděl jsem, do jakého zázemí jdu, znal jsem tady i pár hráčů osobně. Bylo to těžké kvůli stěhování z Prahy, ale nakonec to byla v podstatě výměna za odměnu.

Za kariéru jsi byl celkem třináctkrát ve finále, i když spoustě hráčů se to nepoštěstí ani jednou. Jak to vnímáš?

Z 21 let kariéry se dostat třináctkrát do finále je prostě skvělé. Jsem hrozně vděčný, že jsem mohl být v takových týmech. Zahrál jsem si finále s Vítkovicemi proti Třinci, v Lize mistrů, v Rusku a na konci kariéry tady u Ocelářů. Všechna ta finále byla něčím speciální.

Co pro tebe znamenají Oceláři?

Strávil jsem tady nejdelší část kariéry a cítím se tu jako doma. Malý tady vyrůstal, začal chodit do školy. Poznal jsem tu spoustu lidí, se kterými zůstaneme kamarádi. I když ten úplný konec byl trochu jiný, než jsem si představoval a ne se vším jsem se na konci ztotožňoval. Bylo to ale krásných sedm let a v nejtěžších situacích mi tu strašně pomohli.

Dokázal bys popsat, v čem je kouzlo třinecké kabiny?

Atmosféra je podobná jako jinde, kluci vtipkují, pomáháme si. Ale tady se sešla skupina lidí, která byla ochotná zkousnout pro úspěch spoustu věcí. Všichni po sobě chtěli maximum, i na tréninku. Byli jsme ochotní dělat i věci, které nám nebyly příjemné, protože jsme věděli, že je to pro dobro týmu. Mladší a starší hráči do sebe skvěle zapadli.

Jak bys celkově zhodnotil svou kariéru? Zahrál sis NHL, hrál jsi v KHL, ve Švédsku, třináctkrát byl ve finále...

Jsem strašně rád za to, že jsem v 17 letech odešel do Kanady. Potkal jsem tam svou první ženu, naučil se anglicky a zažil neskutečné roky. V NHL jsem měl sice jen 16 zápasů, takže nikde netvrdím, že jsem ji vyloženě hrál, jen jsem si ji zkusil. Psychicky jsem na obrovský tlak v New Jersey plném legend nebyl úplně připravený. NHL byla trochu jiná než teď, pro mladé kluky nebylo jednoduché se tam dostat. Pak jsem se škaredě zranil a nezbývalo mi nic jiného, než se vrátit domů. Velmi mi tehdy pomohly Vítkovice, nikdo moc nevěděl, jak na tom budu. Pan Hadamczik mi nabídl smlouvu ještě v době, kdy jsem byl zraněný a postupně jsme se vypracovali k tomu, že jsme ve Vítkovicích hráli dvě finále po sobě, což mně paradoxně taky v kariéře posunulo.

Pak jsi odešel do Ruska.

V dnešní době se na to každý dívá jinak, ale tenkrát to byla zajímavá štace, ať už finančně nebo celkově co se života a hokeje týče. Odtamtud mám taky skvělé zážitky – Dálný východ, byl jsem až u hranic s Čínou. Následoval tým Lev Praha, jedna z nejlepších štací, co se týče atmosféry, hlavně druhý rok v play off. To se nedá popsat, co se dělo v O2 Aréně. Seděla tam celá republika a fandili proti ruským týmům a snažili se nás dostat na vrchol. Potom jsem byl na skok v Kazani, tam byla naprostá profesionalita a skvělé zázemí na ruské poměry. Krásné město, všechno fungovalo, až jsem byl překvapený, jaký může být rozdíl mezi Chabarovskem a Kazaní. Ve Švédsku se mi bohužel stalo těžší zranění – měl jsem zlomenou čelist. Kvůli tomu jsem tam toho moc neodehrál a brzy jsem sám na sobě poznal, že tohle prostředí a styl pro mě nejsou úplně to pravé. Zpětně to možná byla chyba tam vůbec chodit, ale i to mě něco naučilo a posunulo dál. Následovalo angažmá ve Spartě, první rok byl skvělý, pak už to bylo trochu horší. A skončilo to v Třinci. Ještě jednou se zopakuji, jsem velmi vděčný, že konec kariéry jsem mohl strávit právě tady. Dařilo se nám vyhrávat, a to každý z nás chce.

V NHL jsi hned ve svém prvním zápase dal gól, nahrával ti Patrik Eliáš. Máš schovaný puk?

Patrik Eliáš tehdy tou nahrávkou zrovna udělal i nějakou historickou metu v asistencích. Já se přiznám, že mě mrzí, že jsem ten puk nikdy oficiálně na nějaké plaketě nedostal. Možná je to moje chyba, že jsem si o něj neřekl.

Na co se teď těšíš a čemu se aktuálně věnuješ?

Momentálně se věnuju hlavně rodině a stěhování. Malý má rok, přítelkyně znovu závodí. K tomu máme rozjetou firmu na zážitkové jízdy v autech a máme i další projekty, které chceme postupně budovat. Chci si uspořádat život do budoucna.

V pátek tě čeká ještě rozlučkový zápas. Těšíš se, že ještě naposledy oblékneš třinecký dres?

Těším se! Dostanu se konečně na led, ale budu se muset napřed trochu sklouznout, ať si po létě hned něco neudělám. Vážím si toho, že něco takového pro nás klub chce uskutečnit, je to obrovská čest.

PETŘE, DĚKUJEME!

Sdílet článek