Jako jediný z velké lotyšské party dostal větší šanci zapadnout do kádru třineckých Ocelářů. Své šance se chytil za pačesy a pořádně jí využívá. Letos to bude již čtvrtá sezóna, kterou sympatický Lotyš stráví v českých soutěžích. Málokdo by to čekal, jenže na otázky odpovídá docela plynulou a dobře srozumitelnou češtinou a problémy mu prý nedělá ani nářečí na Třinecku. "Něco jsem rozuměl už na konci prvního roku, ale moc jsem nemluvil, protože jsem se styděl. Pořádně jsem se začal bavit až loni a teď už rozumím téměř vše. Problémy mám jen, když někdo používá trochu složitější slova. Nářečí na Třinecku je už trochu složitější, ale zvládám to a "ponaszymu" mluvím taky. Když jsem hrál loni v Jihlavě, kluci z kabiny mi říkali, že nemluvím česky, ten třinecký dialekt tam prý slyšet je."
Bruslařsky skvěle vybavený obránce to ze začátku v Česku neměl lehké. Začínal ve Vsetíně, kde mu však hodně pomohli jeho spoluhráči Darzinš s Berzinšem. Sezónu na to ho však čekal přesun do Třince, kde zůstal úplně sám. "Pro mě bylo asi lepší, že odešli. Jasně, jsou to mí kamarádi a chtěl jsem s nimi hrát, byla by to sranda tady s nimi bydlet. Jejich odchod mi ale prospěl, musel jsem se totiž rychleji naučit jazyk, abych si tady našel nějaké kamarády. Člověk nemůže být sám. Někdy si s někým přece musí promluvit," rozpovídal se o složité třinecké anabázi. "V Třinci se mi libí, ze začátku to bylo sice divné, protože jsem tady byl sám, nikoho neznal a nemluvil česky - nebylo co dělat, tak jsem seděl jen na hotelu u počítače. Teď už je to super. Našel jsem si kamarády, kluci z kabiny jsou taky v pohodě, vymýšlíme hodně věcí společně. Jsem rád, že bydlím v malém městě. Kdyby to byla Praha, musel bych všude autem. Nemám rád ten shluk lidí. Tady je to všude 10 minut pěšky. Jsem spokojený."
"Chodím často do kina nebo ven s kamarády. Když mám čas doma, hraju na kytaru. Teda alespoň se o to snažím. Mně se to co hraju líbí, ale nevím, jak se to poslouchá druhým," s úsměvem naznačil, že se v Třinci rozhodně nenudí.
Chutná mu i české pivo: "České pivo je moc dobré, ale dám si jenom přes léto, když to máme dovoleno a vždy přivezu nějaké i domu rodičům. V Lotyšsku máme pivo taky. Není špatné, ale to české je lepší a taky levnější," vzpomíná i na svou rodinu. Ta za ním do Třince jezdí na návštěvy. "Přijedou vždy tak třikrát do roku. Na narozeniny, Vánoce a jednou přijede brácha."
"České jídlo je dobré, ale v Lotyšsku máme trochu jiné a to mi někdy chybí," nevadí mu ani česká strava, ale přednost dává přece jen své národní kuchyni. "Vařím si sám, ale jsem rád, když mi někdo pomůže," popisuje své kulinářské dovednosti.
Člen širšího reprezentačního výběru Lotyšska zvládá kromě hokeje také dálkové studium na vysoké škole v Rize "Není to zas tak těžké. Teď mám každý druhý čtvrtek a neděli zkoušky. Právě jsem dokončil první rok. Škola mi pomáhá tím, že se se mnou nemá problém na termínu zkoušek domluvit. Chtěl jsem se něco učit a zároveň nechtěl sedět pořád u internetu. Hlava potřebuje taky někdy pracovat."
Po odchodu z Třince dostala řada jeho bývalých spoluhráčů možnost zahrát si v KHL. Příliš šancí však nedostali. Prosadil se jen Berzinš s Darzinšem. Juris Stals odehrál pouze pár zápasů, poté přestoupil do běloruské ligy. "Myslím, že to byla jejich smůla. Mohli hrát hodně kvalitní soutěž, jakou česká liga určitě je. Já toho nelituju. Jsem rád, že můžu být v Třinci. Pořád jsem mladý a teď jsem hodně rád, že můžu být za hranicemi," rozhodně nelituje odchodu zpět do mateřské Rigy.
Ve své kariéře začínal na hokej neobvykle pozdě, až v devíti letech. "Pro hokej je to trochu pozdě, ale já si to vybral sám a řekl tátovi aby měl vzal na hokej. Teď vidím na zimáku v Rize hodně mladších kluků, od kterých rodiče chtějí, aby hokej hráli, ale oni sami nechtějí. Pro mě to byl asi ideální věk," popisuje své začátky kariéry, ve které si mimo jiné prošel i švédskou juniorskou soutěží. "Jasně že v Lotyšsku je hokej úplně jiný. Tam můžeš hrát do šestnácti, pak už musíš někam pryč. Já šel do Švédska. Srovnávat Švédsko s Českem ale nemůžu, hrál jsem tam jen juniory a to je o něčem úplně jiném jak muži. U nás je alespoň dobře, že teď máme v Rize KHL. Kluci mají možnost jít různě na farmy a šanci zahrát si ruskou ligu," dává najevo, že KHL je v Lotyšsku určitě přínosem. Jak se zdá, tak i pro reprezentaci. Ta letos nebyla daleko k senzaci, když hodně potrápila ve čtvrtfinále Kanadu. Janis Andersons ve výběru chyběl, ale vše by chtěl napravit v letošní sezóně "Moc bych to chtěl, ale nezáleží to jen na mně. Já dělám pořád svou práci. Když budu hrát dobře - budu tam!"
Zavzpomínal i na hodně šťastný gól, jeho jediný v dresu Ocelářů "Bylo to v zápase s Ústím, chtěl jsem nahodit puk a spadlo to tam. Byla to komedie, měl jsem velkou radost. Už bych chtěl ale konečně dát nějakou normální branku," popisuje svůj gól zpoza červené čáry v domácím zápase s Ústeckými Lvy. "Hlavní ale je, aby hrál tým dobře. Kdo bude dávat góly je mi pak jedno," dodává.
V zápasech nepoužívá žádnou zvláštně upravenou výstroj: "Moc zvláštností ve výstroji nemám. Potřebuju jen měkké brusle, aby mě z nich nebolely nohy, a mám svůj záhyb čepele."
Závěrem přidává radu začínajícím hokejistům: "Myslím si, že každý hráč musí mít svůj sen, za kterým musí jít a tvrdě na něm pracovat!"
