Svým způsobem byl polským hokejovým průkopníkem.
Nebyl prvním Polákem v nejvyšší české soutěži, byl ale jejím prvním šampionem. Aron Chmielewski si během devíti let v Třinci po těžkých začátcích vybojoval svou pozici i srdce fanoušků a stal se důležitou postavou týmu, který čtyřikrát v řadě ovládl Tipsport extraligu.
Za Třinec 32letý útočník odehrál dohromady 354 zápasů, nastřílel v nich 57 branek a přidal dalších 62 asistencí. S touhle vizitkou ligové stálice odchází za štěstím dál, v příští sezoně bude hrát za Olomouc i proto, že na Hané dostal nabídku být jedním z klíčových hráčů týmu.
„Kus mého srdce ale zůstává v Třinci, město opouštět nebudeme. Dál tady budeme žít, máme tady rodinu, kamarády, zázemí, církev. Odcházím jen na chvíli čistě ze sportovních důvodů,“ líčí Aron Chmielewski.
Jak těžce se ti s Třincem loučí?
Je to hodně těžké, vždyť jsem tady strávil devět let. Prožil jsem si s Oceláři skvělé emoce, vyhrál čtyři tituly. Tyhle roky mi už nikdo nevezme, jsem za ně rád a nezbývá mi nic jiného než celé organizaci, všem spoluhráčům i fanouškům, kteří při nás stáli, poděkovat. Mám za sebou sportovní etapu, na kterou budu vzpomínat do konce života.
A fanoušci budou jistě vzpomínat na tebe, mimo jiné i proto, že sem za tebou přijížděli na hokej fandit lidé z Polska…
Poláci zpoza hranic tady jezdili a budou jezdit dál. Oceláři zapadli do jejich srdcí stejně jako do toho mého. Z mého pohledu ja ale čas jít dál, tohle bylo rozhodnutí mé a mého agenta. Je mi dvaatřicet, chci zkusit mít v týmu jinou roli, kterou mi Olomouc nabídla. Odcházím za jinou výzvou.
Vidí tě na Hané jako jednoho z klíčových útočníků?
Přesně tak… Tady jsem měl tu roli trošku jinou a já si chci vyzkoušet, jaké to je.
Když se vrátíme na úplný začátek k tvému příchodu do Třince, jak těžké pro tebe jako hráče z Polska bylo se v jedné z nejúspěšnějších sportovních organizací v Česku prosadit?
Hlavně první roky byly hodně těžké, já hostoval v Havířově, pak i ve Frýdku. Spolu s dalšími chlapci jsme tenkrát partnerskému týmu pomáhali postoupit do první ligy. Byla to doba, kdy jsem hrával i šest zápasů za týden. Strašně náročná, ale vzpomínám na ni moc rád. Díky tomu jsem mohl hrát, hrát a hrát a učit se hokej na trošku jiném levelu. V Polsku tehdy taková úroveň nebyla, musel jsem si hodně zvykat a klub mi ve všem vycházel vstříc. Pouštěl mě na hostování a já sbíral zkušenosti, pro mě to bylo jen dobře. Pak jsem se dostal do prvního týmu a už to jelo. Myslím, že to z mého pohledu nejhorší nebylo (usmívá se).
Co pro tebe Třinec v tuto chvíli znamená?
Je to můj domov. S rodinou tady budeme bydlet nadále. Máme tady postavený barák, své zázemí, kamarády i církev. Mám to tady rád, proto neopouštím město. Odcházím jen na chvíli a čistě ze sportovních důvodů, část mého srdce tedy zůstává tady. S každým v klubu jsem se rozloučil v dobrém. Věřím, že kontakt mezi námi jen tak nezhasne.
Jak důležitá pro tebe byla a je víra v cestě za hokejovými úspěchy?
Velmi! Nemít Boha, asi se zblázním. I místní církev za mnou stále, bratři a sestry mi psali před každým důležitým zápasem, že se za mě modlí, fandili Ocelářům. Byla to důležitá součást mého já.
Co se ti jako první vybaví, když si vzpomeneš na devět sezon v dresu Třince?
Určitě první titul v roce 2019 a skvělé zápasy proti Plzni v tom samém play off. Prohrávali jsme po domácích zápasech v sérii 0:2 a přesto ji dokázali otočit. Myslím, že tam přišel obrovský zlom na cestě za prvním titulem a tedy i současnou šňůrou úspěchů. A já si na to pamatuju moc dobře, v Plzni jsme v obou zápasech pod tlakem prohrávali 0:1, já oba ty zápasy dokázal gólem srovnat a oba jsme je nakonec dokázali vyhrát. Tohle ve mně zůstane navždy. Netvrdím, že další tituly pro mě neměly takovou cenu, ale tenkrát pro mě jako Poláka vyhrát českou extraligu bylo něco mimořádného. Byly to výjimečné momenty.
Co poslední play off a asi nejtěžší cesta za titulem?
Málokdo nám věřil, my o sobě ale od série s Litvínovem nepochybovali. Postoupili jsme v sérii 3:0 na zápasy, které nebyly jednoduché, ale už jsme v kabině najednou všichni cítili, že se nám podařilo nastartovat náš play off mód. Věděli jsme, že budeme pro Spartu a další soupeře nepříjemní. A taky jsme oproti nim měli možná jednu velikou výhodu.
Jakou?
Kdybychom s nimi vypadli, tak co? Lidé nám nevěřili, mohli jsme si jít v klidu od začátku za svým a nakonec se zase ukázalo, jak je v Třinci pevná parta, která play off hokej hrát umí. Přepnuli jsme hlavy, zapomněli na nepovedenou základní část a udělali lidem radost.
Kdy jsi začal ty sám věřit, že Oceláři dojdou až k poháru?
Když jsme porazili Spartu ve druhém zápase v O2 areně v prodloužení a srovnali stav série na 1:1, říkal jsem, že postoupíme. Myslím, že jsme si tehdy uvědomili, že na ně máme. Pak přišly Pardubice a znovu totéž, druhý zápas jsme u nich vyhráli 3:0, zase sérii srovnali. V tu chvíli jsme doladili naši hru proti té, kterou hrál soupeř trošku jinak než Sparta a zase tušili, že je prostě vyřadíme. Bylo to sice na sedm náročných zápasů s trestným střílením na konci, ale my si věřili. Víra a touha, to nás hnalo dopředu.
Jak emotivní pro tebe bylo nakonec zvládnout i finálovou sérii?
Velmi. V posledních vteřinách šestého zápasu s Hradcem už jsem věděl, že jsou v Třinci mé poslední. Byly tam i slzy. Mísily se ve mně emoce štěstí, radosti i toho, že po tak krásných letech odcházím. Už před zápasem jsem se ale modlil, abychom to dali. Strašně moc jsem se chtěl s Třincem loučit jako vítěz, to se mi nakonec splnilo.
S čím odcházíš do Olomouce?
Mám po těch letech zkušenosti. Vím, že vyhrávat není jen tak. Něco jsem se tady v Třinci naučil, vím toho hodně o tom, jak důležitá je parta. Sám jsem zvědavý, co mě v Olomouci čeká, jak to bude vypadat, jak budeme hrát.
Předpokládám, že to proti vám snadné příští rok nebude. Nepamatuju si zápas s Olomoucí, který by byl pro Oceláře příjemný…
Vždycky byli brutálně těžcí! Letos jsme s nimi vyhráli snad jen jeden zápas, ze čtyř, co?
Takže se těšíš, až do Třince přijedeš v dresu soupeře?
Těším, budu mít velkou motivaci, když to pro mě bude těžké… Pokud dám ale Třinci někdy gól, slavit ho nebudu. Budu se opakovat: Kus mého srdce tady zůstává, proto by mi to nedělalo takovou radost. Přestože jsem sportovec a budu chtít dál vyhrávat i v Olomouci.
