Dá se říct, že se vracíš domů?
Svým způsobem asi jo, ale pro mě už je to slovíčko domů takové… Pro mě bylo na Vsetíně odjakživa doma, narodil jsem se tam, vyrůstal jsem tam, dodnes tam mám rodiče, ale s rodinou žijeme v Třinci a v Třinci i zůstaneme. Takže bych spíš řekl, že odcházím z domova do domova.
Budete zůstávat v Třinci?
Přesně tak. Já budu pendlovat a na Vsetíně zůstanu přes noc jen v případě, že to nepůjde. V Třinci zůstáváme. Máme tady dům a malý tady začne chodit do polské školy.
Jak těžké bylo vzít Vsetín na úkor jiných nabídek? Zájem o tebe dál měli Oceláři, mluvilo se také o nabídce extraligové Olomouce, ale ty jsi jako pětinásobný extraligový šampion upřednostnil nabídku týmu z nižší soutěže…
Snadné to nebylo. Odjeli jsme se ženou po sezoně na dovolenou a celou dobu řešili jen to, jak se rozhodnout. Pro mě byla priorita, aby to nebylo nijak daleko od Třince. Chtěl jsem být blízko rodině, v dojezdové vzdálenosti. Abych se za nimi každý večer mohl vracet. Měl jsem tři možnosti, každá byla v něčem dobrá a až v sezoně zjistíme, jestli jsem se rozhodl správně. Teď věřím, že ano. Sice jsem odložil stranou extraligu, ale nechci tvrdit, že jsem svou kariéru v nejvyšší soutěži ukončil. Prozatím jsem se ji vzdal i proto, že na Vsetíně dostanu možnost hrát zase o něco. Odcházím tam s vidinou poháru, baráže, se snem porvat se o postup do extraligy.
Těšíš se zpátky na Lapač, kde kdysi tvá extraligová kariéra začala?
Zrovna dneska (rozhovor vznikal v pátek) jsem tam byl. Jen jsem přecházel přes plochu, na které zatím není led, koukal jsem na tribuny a normálně mě polila nervozita. Já si říkal: Ty bláho, co to je? Vracely se mi vzpomínky na to, jak jsem tam ještě bruslil. Na fanoušky, na atmosféru. Hrál jsem za Vsetín rok předtím, než nás vyšoupli z extraligy. Už tehdy tam moc peněz nebylo, paradoxně i díky tomu jsme my mladí dostali šanci a mohli extraligu hrát.
Když tedy ještě u Vsetína zůstaneme, jaké vidíš šance na to, že by se Vsetínu podařilo splnit si sen a do extraligy se vrátit?
Takhle bych asi nechtěl předbíhat. Poslední roky se tam ale hraje nahoře a já věřím, že to tak bude i letos. Všechno se to odvíjí postupně, v základní části jdete kolo po kole a pak se může stát leccos. Třeba se to podaří, ale nad tím nepřemýšlím. Kluci už mi tam ale říkali, že do třetice všeho dobrého se to musí povést. Bylo by to krásné.
Byly ambice Vsetína důvodem, proč jsi se rozhodl jít dál a nezůstat v organizaci Ocelářů, kde ti bylo nabídnuto místo ve Frýdku-Místku?
Přesně tak. Ambice jsou správné slovo… Ve Frýdku sice samozřejmě chtějí hrát nahoře, ale ambice postoupit a hrát baráž tam není. Byla sice vidina toho, že bych pendloval mezi Frýdkem a prvním týmem, ale já už nechtěl být na ledě čtyři minuty. Chtěl jsem si ještě zahrát dobrý hokej, mít z něj radost. Do konce kariéry už mi moc let nezbývá, chci si to užít.
Pojďme si tedy ještě užít tvé vzpomínky na Třinec: Pamatuješ si, jak jsi před lety poprvé přišel?
To víš, že jo… Bylo to přesně to období, kdy Vsetín vyhodili z extraligy. To léto jsme ještě hráli letní Tipsport cup a zrovna proti Třinci se mně a Martinu Podešvovi dařilo. Dali jsme Třinci i nějaké góly a když se pár dnů před startem sezony rozhodlo o tom, že jsme bez šance, Třinec se možná i díky tomu ozval. Tenkrát jsme ještě byli mladí a blbí, pendlovali mezi extraligou a první ligou. Chvíli to vypadalo, jestli se do týmu vůbec probojujeme. Mně to vyšlo a bylo z toho tolik krásných let!
Vzpomínám si na mladého Erika Hrňu, který byl vyloženě na hraně sestavy. Mnozí o něm možná pochybovali…
Přesně tak. Jezdíval jsem tenkrát hrávat první ligu i do Hradce Králové, to pro mě bylo úplně za trest: strašná dálka! Hrál jsem za áčko v Třinci, na druhý den sedl do auta a jel do Hradce. Obden jsem takhle jezdil tam a zpátky, byl to pořádný záhul. Ale mohl jsem hrát, zlepšovat se, nějakým způsobem jsem se následně uchytil a vydržel to docela dlouho (usměje se).
Byla pro tvou kariéru zlomová sezona zakončená prvním titulem v roce 2011?
Asi jo, tam už jsme tenkrát s Kubou Orsavou dostávali více prostoru a myslím, že jsme odváděli solidní výkony. Tahle sezona mi nastartovala kariéru.
Kariéru, která je ověnčená pěti mistrovskými tituly…
To jsou třešničky, odměna za to, jak dlouho člověk v týmu je. Vzpomínky na ty krásné zážitky.
Postupem času ses vyprofiloval v hráče, který měl pověst jedné z nejtvrdších střel z první v celé extralize. Z vyblázněného mladíka, co létal po ledě ve třetí nebo čtvrté pětce, se stal zakončovatel přesilových her. Vzpomeneš si, jak?
Tohle přišlo myslím s věkem. Nějakým způsobem jsem to vždycky trénoval, ale nepřikládal tomu moc velkou váhu. Nemyslel jsem si, že je tohle zrovna má nejsilnější věc. Alespoň ne, když jsem byl mladší. Čím víc jsem ji ale začal používat, o to víc jsem ji začal i pilovat. Dnes je to součást každodenního tréninku.
Tvé jméno zároveň bude navždy svítit v historických tabulkách jako nejlepší střelec sezony 2014/15. Ten ročník jsi začal na hostování v Olomouci. Mám pocit, že právě tam jsi získal i sebevědomí, souhlasíš?
Jo, to hostování mi hodně pomohlo. V Třinci byl nabitý kádr, neměl jsem pozici, abych byl lídrem. A do Olomouce jsem mohl jít proto, abych jim pomohl. Přenastavil jsem se v hlavě a šel si za tím. V prvních zápasech jsem tam měl spoustu gólů a žádnou nahrávku. Pak jsem nahrával - myslím, že Kubovi Hermanovi - a ten mi v tom hloučku radujících se hráčů říkal: Ty vole, ty umíš i nahrávat? Doteď si to pamatuju. Připomíná mi to, jak jsem přebral roli toho, co hlavně zakončuje. Roli, která mi nakonec zůstala. I když musím sebekriticky přiznat, že v poslední sezoně jsem to nechal někde v batohu. Asi jsem to zapomněl někde na cestě ze Sparty, když jsme slavili. Tahle sezona z mé strany nebyla nejlepší, ale samozřejmě je hlavní, že máme další titul.
Věděl jsi na konci posledního zápasu s Hradcem, že je tvůj poslední?
Ne. Tehdy jsem to ještě vůbec neřešil. Měl jsem už tehdy nabídky na stole, ale házel jsem je do pytle a všem odpovídal, že na to kouknu po play off. Nechtěl jsem se tím zabývat, nemělo mi to kam utéct. Abych byl upřímný, mně vlastně doteď nedošlo, že to byl můj poslední zápas za Třinec.
Co se ti vybaví, když někdo řekne Třinec?
Když nebudu řešit hokej, tak je to můj domov. Jsem tady doma a budu tady doma. Když se budeme bavit o hokeji, tak to byla má škola života. Strávil jsem tady mládí, pak i většinu kariéry. Oceláři jsou obrovskou organizací, která za poslední roky udělala neuvěřitelný pokrok. Na výsledcích to je znát a mě hřeje u srdce, že jsem toho mohl být součástí.
Vlastně mě napadá, že z jedné dynastie odcházíš do týmu, který úspěšnou dynastii tvořil dřív…
Kéž by to teď začalo na Vsetíně znovu! Byl jsem u extraligového konce Vsetína, teď bych chtěl být taky u jeho nového začátku.
Jaké se ti vybavují na Třinec hokejové vzpomínky?
Těch je spousta. Jako první to bude asi můj první gól v play off v kariéře. Dal jsem ho v posledním finále 2011, na ten nikdy nezapomenu. Ale těch vzpomínek je strašně moc, víceméně z každého titulu bych nějakou z paměti vyhrabal.
Jak se ti s Třincem loučí?
Já ještě s nikým pořádně nemluvil. Od rána, co jsme přestup dotáhli, jen řídím a přejíždím z Třince na Vsetín a zpátky. Když jsem teď nastupoval do auta, všiml jsem si, že mi psal Martin Růžička, ale ještě jsem neměl čas mu odepsat. Pak samozřejmě napíšu i do týmové skupiny, ale já vím, že se nevidíme naposledy. V Třinci budu žít, zápasy Chance ligy se s extraligou nekryjí, takže tady dál budu chodit i na hokej a držet Ocelářům palce.
Napadlo tě před těmi lety, když jsi do Třince přišel, že se z tebe stane v podstatě ikona klubu?
To mi dojde později, mně to pořád moc nedochází. Možná to bude tím, že jsem v koutku duše doufal, že nějaké roky v Třinci ještě přidám. Začne mi to docvakávat, až v půlce září naskočím na led a nebude to ve WERK ARENĚ, ale Na Lapači.
Čím si tě Třinec získal?
Našel jsem si tady manželku, to je první věc. Na rovinu přiznám a musím se smát, že když jsem sem přišel poprvé, vůbec se mi tady nelíbilo. Říkal jsem si: Tady v životě bydlet nebudu! A jak se to otočilo, že? (směje se). Nemám rád velká města, žít v Praze nebo Brně, asi se zblázním. Když jsem Třinecko poznal, zjistil jsem, že je to tady podobné jako na Vsetíně. Vezmu kolo, za chvíli vyjedu z města a už jsem někde v lesích nebo na horách. Je to tady krásné!
Naučil ses za ta léta i místní nářečí?
Po naszymu nemluvím, jen občas něco žbleptnu. Ale rozumím všemu, manželka tak mluví. Taky mluví výborně polsky, protože na polskou školu chodila. I proto tam dáváme našeho syna a zůstáváme tady, chceme, aby vedle češtiny a angličtiny uměl plynule i třetí jazyk. Dnes mi to teda přijde normální, ale je fakt, že když jsem tady byl poprvé a paní u pokladny v obchodě na mě něco promluvila, zůstal jsem čumět jak puk (směje se).
Po čem se ti bude v Třinci stýskat?
Samozřejmě kluci z kabiny, celá organizace, fanoušci. Strávil jsem tady spoustu let, ale jak říkám, kontakt jsme nepřerušili. Budete mě v Třinci na hokeji vídávat i dál.
Za Třinec jsi odehrál dohromady 660 utkání. To je třetí největší počet zápasů v historii klubu, hned v příští sezoně už tě ale může přeskočit Martin Růžička. Jediný další hráč, který byl taky u mistrovského titulu. Budete se hecovat?
Já počítal s tím, že on tady bude tvrdnout ještě dlouho. (směje se) Takže počítám i s tím, že je jen otázka času, kdy můj zápis překoná a myslím, že je to tak správné. Trhal v Třinci jeden rekord za druhým, ať si vezme i další. Pro Oceláře je dobře, že takové hráče má.
A co když ti odskočí v počtech získaných třineckých titulů?
Kdybych ho příští rok získal na Vsetíně, mohli byste mi ho započítat taky, ne? (směje se)
