O své premiéře za Oceláře v roce 2001
Můj první zápas za Třinec jsem chytal na Vsetíně. Byl jsem nervózní. Vím, že jsem v kabině klukům říkal: "Mě to trefuje, ale já všechno vyrážím před sebe, dávejte všechny kotouče pryč." Jirka Kuntoš a Ondra Zetek, tehdejší obránci, obrátili oči v sloup a zřejmě si v duchu řekli: "Co to tady máme?" Někdy v desáté minutě jsem inkasoval po střele Boba Stantiena. Druhý gól padl při power-play, ten se mi proto nezapočítal.
O svých častých odchodech a příchodech do Třince
Když jsem do Třince přišel, bylo mi 25 let a netušil jsem, že tady strávím tolik času. Byl jsem "odejít" de facto pětkrát. Z toho čtyřikrát jsem se vrátil a popáté jsem už skončil a vrátil se domů do Přerova. Většinou to bylo tak, že jsem byl pod smlouvou, a klub mě poslal někam hostovat. Většinou to bylo mou vinou, občas ne. Vždy jsem se šprajcnul, zabejčil a pracoval na sobě ještě víc. Čekal jsem na příležitost, jestli si vzpomenou. Většinou to dopadlo tak, že pokud byl brankář zraněn či nastaly jiné problémy, tak si vzpomněli a vrátil jsem se. Většinou to dopadlo tak, že první zápas po návratu mi vyšel. Vím, že lidi na to dodneška vzpomínají. Byl jsem tady na oslavě 90 let klubu. Přišel za mnou před arénou jeden pan a říkal: "Pane Vojtek, neobtěžuju?" Povídám mu: "Ne, v žádném případě." On mi řekl: "Já bych vám chtěl poděkovat, že jste se nám do klubu vždy vrátil, když bylo potřeba a vždy jste nám pomohl." To bylo velice příjemné!
O pocitech brankáře před sedmým zápasem v play off
Každý brankář to má trošku jinak. Na některých to není poznat, jsou free. Znám takové případy. Pak jsem znal gólmany, kteří před zápasem zvraceli. Měl jsem to tak, že od rána jsem se soustředil jen na zápas, s nikým jsem se nebavil a mentálně jsem se chystal na zápas.
O nostalgické vzpomínce na starou Werk arénu
Novou arénu jsem nezažil, celou kariéru jsem prožil ve stařičké aréně. Mohu ale říct, že i tak jsme tam měli perfektní podmínky, měli jsme jednu z nejlepších kabin v extralize, i když to tak nevypadalo. Když jsem se tam před nedávnem vrátil, úplně to na mě znovu dolehlo. Viděl jsem tam ty diváky, vrátily se mi vzpomínky, až jsem byl z toho naměkko.
O svém rekordu v neprůstřelnosti
Ten rekord trval myslím zhruba 218 minut, kdy jsem nedostal gól. Měl jsem přes tři zápasy bez inkasované branky. Vznikl okolo toho trochu humbuk, ozývali se novináři, začalo se na to ukazovat. Ten další zápas bylo skoro vyprodáno, první třetinu jsem neinkasoval. Těch skoro pět tisíc lidí povstalo a měl jsem aplaus. Jen jsem zamával divákům a odešel do kabiny, protože jsem věděl, že mě čekají další dvě třetiny. Musím ale říct, že jsem si to neskutečně užil. Hokej je nejkrásnější sport na světě. Je to ale kolektivní záležitost. Je to krásné, že jsem měl rekord, že jsem byl jednou nejlepším gólmanem extraligy. Získal jsem i titul nejlepšího sportovce Třineckých železáren, mám ocenění "Královna ocel". Jenže to byly individuální ceny. O to víc jsem si pak užil, když jsme jako tým získali mistrovský titul.
O svém synovi, který se rovněž věnuje brankářskému řemeslu
On to má svým způsobem těžké, protože jsem na něj třikrát přísnější než na ostatní. Stále jsem na zimáku, pořád je tedy pod dohledem. Je šikovný, má predispozice. Bude muset mít také štěstí, aby dostal příležitost třeba někde jinde. U brankářů je to vždy těžké, protože chytá jeden a druhý je na střídačce. Hráčů v poli je přece jenom trochu víc. V dubnu bude mít šestnáct let a čeká ho spousta práce, hodně dřiny.
