"Oceláři jsou klubem s nejvyššími ambicemi a já chci vyhrávat. To mě přitahovalo, chci být součástí vítězného týmu. Navíc nejdu do neznámého prostředí. Vyrůstal jsem tady a prošel jsem třineckou mládeží, se kterou jsem taky zažil úspěšné časy. Bylo by fajn na ně navázat i v áčku. Nejdříve si ale musím místo v něm vybojovat. Jsem rád, že tu šanci mám," uvedl Roman, který získal s Oceláři titul ve starším dorostu (2015) i v juniorce (2016).
Slovenský centr prošel před dvěma lety i draftem NHL, ve čtvrtém kole si ho vybralo Calgary. Nováčkovský kontrakt mu ale nenabídlo. I proto zvažoval, co dál. "Nejdříve jsem čekal, jak se rozhodnou a zda na mě uplatní práva, která začátkem června vypršela. V juniorce hrát už nemůžu, AHL se rozjede až v prosinci. V mém věku potřebuju hrát a být tři čtvrtě roku bez hokeje mi přijde zbytečně moc. Myslím si, že by mi tak dlouhá pauza neprospěla. Rozhodl jsem se vydat evropskou cestou. Čas ukáže, zda jsem udělal správně," vysvětlil.
Odborníci v zámoří vyzdvihovali jeho střelu zápěstím i tvůrčí schopnosti. Během tří sezon se ve Vancouveru Giants vypracoval v asistenta týmu a nasbíral 157 bodů (68+89) ve 189 zápasech. S kanadským mužstvem se loni probojoval i do finále juniorské soutěže WHL: "Na ledě jsem dostával hodně prostoru, herně jsem se zlepšil. Každý rok mi něco dal. Jsem vděčný za super zkušenosti, které jsem tam nabral. Naučil jsem se i jazyk, anglicky jsem před odchodem do zámoří neuměl. Byla to pro mě velká škola života,“ pokračoval.
Přiznal, že boj o NHL nevzdal. Může být i podruhé draftovaný. Stejná věc se kdysi stala i Peteru Hamerlíkovi. "Do zámoří bych se rád vrátil, NHL je stále mým snem. Budu o to bojovat. Člověk se ale musí ke každému cíli propracovat krok za krokem. Teď se soustředím na sezonu v třineckém klubu a na to, abych byl na ni co nejlépe připravený,“ podotkl Miloš Roman. "Jsem proto rád, že mám šanci se tady otrkat v dospělém hokeji, moc zkušeností s ním nemám. Věřím, že mi Třinec pomůže v rozvoji a že se hokejově posunu. A samozřejmě chci Třinci na oplátku svými výkony pomáhat k výhrám," podotkl.
Roman patří k nadějím slovenského hokeje, zúčastnil se i tří MS do 20 let. Za áčko Ocelářů odehrál jeden zápas, dokonce tehdy nastoupil v elitní lajně po boku Martina Růžičky. Většinu sezony 2016/17 před odchodem do zámoří ale strávil ve Frýdku-Místku. Nasbíral tam osm bodů (5+3) v 39 utkáních.
Hokej Miloš Roman absolvoval s Oceláři v létě i kondiční soustředění v Nízkých Tatrách. "Nečekal jsem, že se tam budeme procházet, ale celý týden byl hodně náročný. Mákli jsme si,“ uvedl Roman. "Dřina ale k hokeji patří. Plusem bylo, že jsem se seznámil s kolektivem, i když hodně hráčů jsem z dřívějška znal,“ dodal dvacetiletý útočník, který se šesti hráči aktuálního kádru zvedal v roce 2016 mistrovský pohár v juniorech (Marián Adámek, Filip Haman, Jan Zahradníček, Patrik Hrehorčák, Michal a Ondřej Kovařčíkovi).
Za nejtěžší označil trénink, který se protáhl z 45 minut na dvě a půl hodiny. "Trenér (Václav Varaďa) nám neříká dopředu, jak bude trénink vypadat. Obvykle ale kruhový trénink trvá 45 minut a očekávali jsme, že tím jednotka skončí. Pořád se ale přidávalo a přidávalo. Bylo to dost o psychice, trénink byl nekonečný, hrábli jsme si na dno. Ale vydrželi jsme, zvládli jsme to," těšilo ho.
Trenér Varaďa nazval trénink speciálním triatlonem – po těžkém kruhovém tréninku následoval osmikilometrový běh kolem Vrbického plesa a na závěr hokejisté vynášeli dvanáctimetrovou kládu do asi 300 metrů dlouhého strmého svahu. "Táhlo nás ji devět a původně jsme mysleli, že půjdeme jen jednou, ale trenéři nás vyhnali nahoru znovu a zopakovali jsme si to ještě jednou. Nohy jsem měl na konci úplně zavařené. Všichni jsme si oddechli, když bylo po všem. Bylo to náročné, ale na druhou stranu i netradiční a zajímavé. Myslím si, že šlo o super nápad, kterým se trénink zpestřil a naboural se určitý stereotyp," dodal Roman.
Tréninky byly většinou stavěné jako soutěž, soupeřili proti sobě jednotlivci i týmy. Poražení dělají nějaké cvičení, například žabáky, kliky, dřepy nebo angličáky. Po dvou hodinách zátěže i takovýto „trest“ bolí: "Jsem soutěživý typ, baví mě o něco bojovat a chci vyhrávat. Vždy jsem k tomu byl vedený a pocit vítězství nikdy neomrzí. Samozřejmě nejde to pořád, taky jsem prohrál a musel jsem dělat cviky na víc. Ale soutěže zvyšují zápal do tréninku, jede se na doraz. Vyhovovalo mi to," uzavřel Miloš Roman.
