Máš za sebou premiéru v extralize, jaké to bylo?
Byl to těžký zápas, hodně ubojovaný. Hráli jsme dobře, bojovali do poslední minuty. Kdybychom měli trochu víc štěstí v přesilovce, tak bychom to otočili na naší stranu. Navíc tam byla hodně smolná vlastní branka od Doudyse. Možná nám chyběl tlak do brány, zarputilost před brankou, možná to bylo jen o štěstí.
Olomouc před tímto duelem doma osmkrát prohrála, byla na ní vidět větší motivace?
V první třetině nás přestříleli, šlo vidět, že na nás nastoupili. Kvaky nás ale výborně podržel. Olomouc chtěla body, asi je chtěla o něco více, než my.
Kdy jsi se o svém startu dozvěděl?
O svém startu jsem se dozvěděl včera před tréninkem, kdy mi volal trenér Raszka, abych se dostavil na trénink. Na tréninku i před zápasem jsem byl trochu nervózní, po rozbruslení to ale ze mě opadlo. Asi i ze všech ostatních.
V čem vidíš největší rozdíl mezi extraligou a Chance ligou?
Největší rozdíl pro mě byl v hráčích, především co se týče individuální stránky. Jejich hra s pukem, jak si jej dokáží pokrýt, věci, které umí vymyslet. To je něco neuvěřitelného. Když se těm borcům nabídne šance, tak jednu ze dvou nebo tří dají. V Chance lize to je spíš jedna z pěti, šesti.
Hrál jsi v lajně s Erikem Hrňou a Vladem Draveckým, jaká byla spolupráce?
Hodně jsme se o tom bavili už den před zápasem na tréninku. Kluci mi hodně pomáhali, říkali, jak chtějí, abych hrál. To se týká i vhazování, organizovali si to jak potřebovali, vlastně tak, abych co nejvíce nahradil Marciho. Jsou to zkušení borci.
Dva roky jsi působil v Americe, v čem to pro tebe bylo přínosné?
Do Ameriky jsem šel s jediným účelem, a to dostat se na univerzitu a hrát jejich nejvyšší soutěž NCAA. Ta cesta se úplně nepovedla, především kvůli druhému ročníku. Byla to ale velká zkušenost. Jazyková stránka, být na vše sám, vidět se s rodiči a přítelkyní jednou za půl roku. Bylo to těžké, nějak jsem to ale zvládl. Po dvou letech jsem se ale rozhodl pro návrat zpátky.
