Byl to večer plný silných emocí i symbolických momentů. Vladimír Dravecký se před zraky zaplněné WERK ARENY oficiálně rozloučil s bohatou hráčskou kariérou. Na úvodní buly naskočil po boku svých dlouholetých parťáků Petra Vrány a Martina Růžičky, po rychlém převlečení v šatně sledoval dramatický obrat Ocelářů ze střídačky a po utkání neskrýval dojetí zejména z překvapení, které mu z New Yorku poslal syn Vladimír. V otevřeném rozhovoru třinecký srdcař popisuje pocity ze slavnostního ceremoniálu, vzpomíná na společné roky a definitivně odmítá jakýkoliv nouzový návrat na extraligový led.
Do zápasu jste vstoupili dobře, ale druhá třetina byla z vaší strany hodně špatná.
Byla špatná? Vždyť góly jsme dali taky, ne? Padly jim tam nešťastné odrazy, takzvané "lucky bounces". Ale co k tomu říct? Věřili jsme stále, to je naše mentalita. Velký dík patří klukům. Vyšly nám přesilovky a nakonec jsme to strhli na svou stranu.
Jak rychlé bylo převlékání v šatně po ceremoniálu?
Rychlé, úplně jsem se zpotil! Spěchal jsem na střídačku. Dokonce jsem si říkal, že mě tam v šatně mohli nechat o chvilku déle, když jsme dostali ty góly. (usmívá se) Blesklo mi hlavou: „Aha, zase ceremoniál.“ Jako hráč jsem to samozřejmě vždycky plně respektoval, ale krátce po takových ceremoniálech to nebývalo ideální. Tentokrát to naštěstí vyšlo a touto cestou chci klukům strašně poděkovat.
Ukázala se v tomto utkání znovu pověstná třinecká síla a označení "Familia", tedy odkaz na soudržnost týmu?
Myslím si, že ano. Všichni jsme věřili, což bylo skvěle vidět i na střídačce. Neustále jsme se povzbuzovali. Jsem rád, že to vyšlo, ale hned v sobotu nás čeká další zápas a musíme se připravit na Plzeň.
Když jste šli s Petrem Vránou na první střídání, trenér Boris Žabka vám kladl na srdce hlavně se nezranit. Neříkali jste si přesto, že se do toho opřete a soupeři něco vrátíte?
To už je za námi. Pevně věřím, že Michal Kovařčík bude brzy hrát. I takové věci k hokeji patří. Nás těší hlavně vítězství a soustředíme se na další duel.
Jak moc bylo rozloučení celkově emotivní?
Bylo to velmi emotivní, až jsem to nečekal. Chtěl bych celé třinecké organizaci poděkovat za to, co pro mě připravila. Něco takového se nepodaří každému a nesmírně si toho vážím. Obrovsky mě dojalo, když jsem na kostce uviděl syna. Nemohl tu být osobně, protože má povinnosti v New Yorku. To mě opravdu dojalo.
Petr Vrána říkal, že skybox byl doslova nacpaný rodinou Draveckých. Dorazili všichni, které jsi chtěl mít u sebe?
Byli tam ti nejbližší mému srdci, lidé, se kterými jsem vyrůstal a které tak často nevídám. Aspoň touto cestou jsem se jim mohl odvděčit za to, jak mě na mé hokejové cestě bezpodmínečně podporovali a stáli při mně. Moc si toho vážím.
Došlo i na slzy?
Přišly. Emoce zapracovaly hlavně u vzkazu od syna. Vůbec jsem to nečekal. Zase budu děkovat, velký dík patří našemu marketingu a PR manažerovi za celou organizaci, na tohle do konce života nezapomenu.
Necháváš si ještě otevřená zadní vrátka, že by sis se synem jednou zahrál v nějaké soutěži?
To už asi ne, definitivně jsem ukončil kariéru. Pevně ale věřím, že si spolu někde zahrajeme aspoň bago.
A co případná krize v Třinci, nehrozí, že bys ještě v nouzi naskočil do extraligy? Pořád se přece udržuješ v kondici...
Ne, to nehrozí. Fyzicky se samozřejmě udržuji dál, ale tohle už je definitivní.
V zahajovací formaci jste nastoupili jako ročníky 1985 s Petrem Vránou a Martinem Růžičkou, který v extralize stále pokračuje...
V šatně padlo, že jsme byli v ten moment asi nejstarší lajna na světě. Martin je hráč, se kterým jsem toho prožil nejvíc. Na ledě byl i Petr Vrána. Sám jsem si je vybral a jsem hrozně vděčný, jaký kus cesty jsme spolu ušli a že jsme to mohli takto hezky uzavřít.
