Došlo už vám vůbec, jak fantastická věc se vám povedla?
Kundrátek: S dovolením začnu. Osobně mám momenty, kdy si to uvědomím. Vzpomenu si na to, co jsem v ty momenty prožíval a naběhne mi fakt husí kůže. Už jsem měl čas podívat se třeba na celý záznam finále. Všechno se mi to i teď vybavuje. Je to neskutečný pocit.
Voženílek: Času na nějaké uvědomění si toho, čeho jsme dosáhli, zatím tolik nebylo. Já jsem si nejvíc užíval ty bezprostřední chvíle po konci zápasu. Užíval jsem si atmosféru, vstřebával lidi a pocity. Na fanoušcích bylo znát, jak velká věc to je. Vyhrát domácí šampionát je prostě něco úžasného. Postupem času nám to asi dojde.
Když jsi, Tome, viděl ze záznamu vítězný gól Davida Pastrňáka, který jsi mu připravil, co ti blesklo hlavou?
Kundrátek: Já ten gól viděl už snad stokrát. Ze všech možných záběrů, ze všech možných úhlů. (směje se) Venku před domem jsme s mými dvěma syny hráli hokej. Chtěli se mnou ten signál nacvičit. Jeden syn byl brankář Genoni, druhý byl Pasta. Tohle jsou krásné momenty, na které člověk nikdy nezapomene.
Jak náročné byly oslavy?
Kundrátek: Hodně náročné! (směje se) Oslavili jsme to až až. Jak se sluší a patří. Bylo to neskutečné. Se všemi kluky, s celým týmem. Bylo to podobné jako v Třinci. Uvědomovali jsme si, kolik jsme do toho jako celý tým dali úsilí, práce a odhodlání. Jak náročné to bylo. Skvělý zážitek.
Voženílek: Skvělé bylo, že jsme se po zápase přesunuli do našeho hotelu vedle O2 areny, kde byly naše rodiny a úzký kruh přátel. Všichni jsme se najedli, napili. Pak jsme to ale zrovna my s Tomášem a ještě Kubou Krejčíkem museli trochu rozproudit. (usmívá se) To bylo skvělé. Nádherný zážitek pak byl plný Staromák.
Vezmi nás trochu za kulisy. Jak vypadá, když rozjíždíte párty?
Voženílek: Tomáš seděl někde na kraji, tak jsem mu říkal, ať jde trochu víc do středu sálu a trochu to rozjedeme. Pustili jsme muziku. Doprostřed místnosti jsme naskládali židle, udělali jsme kolečko. Stoupli jsme si na ně a začali to rozjíždět. Nakonec se přidali všichni ostatní a jelo se někdy do osmi rána.
Kundrátek: Byl tam i nějaký prasklý stůl. (směje se)
Voženílek: Jak říkám, zábavy bylo hodně a všichni jsme si to užili. (směje se)
Byla u vás znát ocelářská praxe z oslav v posledních letech?
Voženílek: Upřímně si myslím, že určitě. Když člověk něco vyhraje poprvé, neví moc, co a jak má dělat. Je ostýchavý, neví, co si může dovolit. Když vyhrajete víckrát, stud opadne. Zjistíte, že můžete dělat v uvozovkách cokoli. Tady Tomáš k tomu ještě zvládal plnit sociální sítě. (směje se)
Tome, tys byl právě na sociálních sítích vyhlášený Králem oslav. Zachytil jsi to?
Kundrátek: Jojo, viděl jsem tohle ocenění. Vážím si toho. (směje se) Ale vážně, já si to prostě užívám. Jsem upřímný, na nic si nehraju. Chtěl jsem se o to podělit s lidma, ať taky nakouknout trochu do zákulisí. Mělo to ale nějaké hranice. Chtěl jsem, ať se radují s náma, protože nám reálně pomohli k titulu.
Virálním videem se stalo to, kde ukazuješ svoje břicho. Co to má vlastně znamenat?
Kundrátek: Bylo to taková naše sranda v Třinci s Ríšou Nedomlelem. Někdy v půlce sezony jsme si začali nadávat u váhy, když někdo přibral. Takhle jsme to dělali až do finále play off. Po finále jsme naše břicha odšpuntovali.
Když se ohlédneme za celou sezonou, za naší extrémní cestou play off a následně vaším úžasným šampionátem… těžko si představit lepší rok, že?
Voženílek: Určitě. Mistrovství světa je velká věc, ale vlastně jde jen o to zvládnout ty tři poslední zápasy. Navíc byly docela hladké, nebyly tam žádné velké zvraty a nervy. Nebylo to jako MS v roce 2010, kde se otáčelo a jezdily se nájezdy. Tady se dá říct, že jsme to měli pod kontrolou. Sezona v klubu je extrémně náročná, naše play off bylo letos neskutečné. Pocit z vítězství je o to lepší, když se ohlédnete a vidíte, co máte za sebou a co jste zvládli.
Hodně se skloňovala únava. Kundrc odehrál 94 zápasů, Vožuch 93. Více zvládli během sezony ze zlatého týmu jen David Pastrňák a Pavel Zacha. Tak kluci, byli jste unavení?
Kundrátek: Play off v Třinci bylo náročné. Na druhou stranu tím, že jsme fakt hodně hráli, cítil jsem, že nabírám i kondičně. Není to jen únava. Do nároďáku mi to pak hrozně pomohlo. Jak fyzicky, tak sebevědomím. Hlava byla skvěle připravená a nastavená.
Voženílek: Kundrc to říká dobře, na druhou stranu únava tam určitě je. Za poslední dvě sezony jsme odehráli skoro dvě stě zápasů, což je extrém. Dělali jsme ale jednoduché věci, které fungovaly. Únava je, ale vždycky vás to dožene až po zápase, během něho si to člověk vůbec neuvědomuje.
Jaký byl pro tebe finiš turnaje, který jsi sledoval už jen z první řady na střídačce jako třináctý útočník?
Voženílek: Já počítal s tím, že to může přijít. Naše lajna hrála dobře. Plnili jsme, co chtěli trenéři, nedostali jsme žádný gól a ještě nějaké dali. Pak ale přijeli top kluci z NHL. Role byly jasně dané. Počítal jsem s tím, že budu třináctý útočník. Pořád jsem ale zůstal na střídačce, prožíval jsem všechno s klukama. O to víc jsem si možná mohl užívat atmosféru. Když hrajete, tak nad tím vůbec nepřemýšlíte. Na střídačce jsme si to s Petrem Mrázkem užívali. Jsem šťastný, že jsem toho mohl být součástí.
Zlaté medaile přinesly i spoustu mediálních povinností. Tys byl Tome v Show Jana Krause. Jaký byl tohle zážitek?
Kundrátek: Bylo to super! Trochu jsem se toho obával. Bál jsem se, že vytáhne nějaké záludné otázky. Byl ale skvělý, suprový. Celou show jsme si užili.
Martin Nečas prozradil, že měli s Davidem Pastrňákem předzápasový rituál. Chodili si zahrát golf. Měli jste i vy něco svého?
Voženílek: Svůj vyloženě ne. Teď už to asi můžeme prozradit… v národním týmu se po mnoha letech obnovil starý signál. Ve 21:30 jsme se vždycky potkali u někoho na pokoji a dali si spolu pivo a panáka.
Kundrátek: Přišli fakt všichni. Něco jsme si řekli, pak se chviličku bavili a šli spát.
Voženílek: I tohle ukazuje, jak zdravý a soudržný tým jsme byli. Hodně kluků jsem neznal, byl jsem překvapený jak Ondra Palát nebo Radko Gudas jsou opravdu skvělí lidi. Hlavně Ondra nás často zval na pokoj, abychom si pokecali, poznali se. Na konci turnaje jsme byli všichni kamarádi, nikdo nežil ve skupince, nestranil se.
Kundrátek: K tomu jsme si pak pustili nějaký český film. Bylo to vážně super.
Dalším rituálem turnaje se staly tzv. třinecké krevety od našeho kuchaře Michala Kuczery.
Voženílek: Rovnou řeknu, jak to celé vzniklo. (směje se) Svaz měl na to omezený rozpočet. Poprosil jsem ale Míšu, jestli by mně a Kundrcovi nemohl jednou před zápasem udělat krevety, jak jsme zvyklí z play off v Třinci. Objednal je. Před zápasem jsme je měli s Tomem nachystané. Ale opravdu jen pro nás dva, nachystané byly dva talířky. Kluci se koukali, začali se ptát. Pak jsme Míšu poprosili, jestli by to mohl dělat i pro ostatní.
Kundrátek: Od té doby po každém obědě byl vždycky jako první prázdný hrnec s krevetami. Kluci si je zamilovali.
Voženílek: Kluci z NHL říkali, že Michal je neskutečný kuchař. Nejdřív chodili na jídlo někam do města. Po prvním jídle od něj ale hned říkali, že tohle je bomba a nikam chodit nebudou, že to nemá cenu. Měli jsme od něj fakt neskutečný servis.
Fanoušci hodně řešili, jestli nebylo zvláštní přijít pár dnů po konci play off do jedné šatny mezi hráče Pardubic a Sparty, se kterými jsme o chvíli dřív sváděli tvrdé bitvy v play off.
Kundrátek: My jsme s Vožuchem přijeli na turnaj do Brna. V kempu bylo ale tolik hráčů, že jsme se nevešli do kabiny. Proto jsme šli do šatny vedle. Byli jsme tam jen my dva, Lukáš Sedlák, Honza Košťálek a Libor Hájek. Bylo to vtipné. Pět minut jsme se na sebe blbě dívali. Pak jsme se ale vlastně tomu začali smát. Začali jsme řešit některé věci z těch zápasů v play off.
Voženílek: Když o tom zpětně přemýšlím, bylo fajn, že jsme si rovnou hodně věci vysvětlili. Vyříkali jsme si, co bylo. Stejné to pak bylo i s klukama ze Sparty. Všichni chápeme, že to je hokej. Že pro úspěch našeho týmu uděláme maximum. Bylo to v pohodě.
Díky za váš čas i za skvělou reprezentaci Ocelářů. Gratuluju!
