O svých začátcích v extraligovém áčku Ocelářů
Měli jsme to trochu složitější, než to mají kluci dnes. Už v juniorce jsme museli prokázat, že na to máme. Ten skok do extraligy dospělých byl velký. Do té doby jsme se jen chodili za plexisklo dívat na extraligové zápasy a velké hráče, jakými byli třeba Ríša Král, Lubo Sekeráš či Jožko Daňo. To byli borci, kteří byli na olympiádě atd. Byli jsme nalepení na mantinelu a koukali se na ně. Najednou jste vedle nich mohl sedět v jedné kabině. Byla tam velká pokora a respekt. Jsem rád, že se nám povedlo dostat se do kádru. Spolu s Richardem Bordowskim jsem byl snad jediný z Třince, kdo se tehdy dostal do áčka. Do dneška jsem za to vděčný Pavlu Markovi, který tu byl myslím první sezonu trenérem. On a také Aleš Mach mi dali v extralize první šanci. Hrál jsem převážně ve třetí lajně s Romanem Meluzínem, což byl výborný hokejista a skvělý člověk. S tím jsem odehrál velkou část sezony a bylo to výborné, protože každý mladý hráč je rád, když má po boku někoho zkušeného. Občas někdo vypadl z první lajny a šel jsem k Richardu Královi. Takové zkušenosti jsou k nezaplacení.
O své první "pracovní hokejové smlouvě"
Někdy v dorostu jsem dostal první pracovní "smlouvu", která byla na dva tisíce korun. Po každém domácím utkání áčka jsme ale spolu s Richardem Bordowskim chodili uklízet. Nejednou se stalo, že jsme přijeli unavení z nějakého zápasu třeba v deset večer, a šli uklízet, abychom to nemuseli dělat druhý den. Za tohle jsme dostali dva tisíce. To bylo takové zadostiučinění, že můžete hrát. Klasické hráčské smlouvy pro nás tehdy nebyly. Dnes mi to připadá vtipné, ale rád na to vzpomínám. Nám to určitě neuškodilo, byli jsme rádi za každou korunu, kterou jsme si tehdy mohli vydělat.
O ocenění nováček roku v roce 2003
Bylo to moje jediné individuální ocenění v kariéře. Nesmírně si toho vážím. Na svou první extraligovou sezonu vzpomínám rád, protože je to sen snad každého hráče, začlenit se co nejlépe do A mužstva. Dařilo se i týmu, vybojovali jsme postup do semifinále, což byl rozhodně úspěch. Vypadli jsme až s Pardubicemi, které tehdy suverénně vyhrály základní část.
O situaci po konci sezony, kdy s Frýdkem- Místkem trénuje jako rezerva Ocelářů
Po mém návratu do Třince jsem tady čtvrtou sezonu a každý rok to funguje stejně. Oceláři jdou okolo desáté dopoledne na led a hned po nich, zhruba kolem půl dvanácté, jdeme na led my z Frýdku. Letos je to nastaveno tak, že máme dvě lajny juniorů, kteří letos pořádně nehráli svou soutěž. Další dvě lajny jsme my z Frýdku, kteří sloužíme jako záloha, a jsme připraveni kdykoliv naskočit do hry. Do Boleslavi jsem nejel, ale několik kluků v záloze tam je. V první sezoně jsme cestovali jako rezerva celá pětka, ale teď myslím dva až tři hráči. Zbytek týmu se připravuje ve WERK ARENĚ.
O šanci zahrát si za Oceláře ještě v letošní sezoně
Abych řekl pravdu, přál bych klukům z aktuálního kádru Ocelářů, aby se jim nic nestalo, aby byli zdraví a dohráli si to. Uplynula už nějaká doba, kdy jsme s Frýdkem hráli poslední mistrák. Sice trénujeme, ale co si budeme vykládat, v zápase to je jiné tempo. Hraje se semifinále, ty zápasy jsou opravdu v jiném tempu. Můžete hodně trénovat, ale přece jenom, víc vám dá ostrý mistrovský zápas. Nějaký čas by trvalo, než bychom se do toho dostali. Proto klukům přeju, ať se nic nestane, ať sezonu dohrají podle představ.
O sympatii k Ocelářům v kontextu mistrovské sezony 2010/11
Z Třince jsem v roce 2010 odcházel v dobrém. Pavel Marek mi nějakou nabídku předložil, ale sám jsem si říkal, že to chce určitou změnu. Sezonu poté Třinec vyhrál první titul, tak byly nějaké narážky, že když jsem zrovna odešel, Třinec to hned urval. Tyhle řeči vždy byly a jsou (usmívá se). Na Třinec jsem ale nezapomněl, chodil jsem na zápasy v play off. Tuším, že během finále jsem byl na dvou či třech domácích zápasech. S třineckým klubem jsem se nerozešel ve zlém, neměl jsem proto důvod být nějaký zapšklý, že bych Ocelářům nefandil. Přece nebudu přát jinému týmu, když jsem byl Třinečák.
O trenérské nabídce po konci kariéry
Už po mém příchodu po letech do Třince se Honza Peterek ptal, jestli bych měl zájem v klubu působit. Říkal jsem, že ano, od nejmladšího věku jsem tady. Trenérská činnost by mě určitě naplňovala. Po letošní sezoně padl znovu dotaz, jestli chci ještě hrát. Minimálně rok bych si ještě chtěl dát, potom se uvidí. Momentálně si dělám trenérskou licenci B. Mám nabídku, že i teď, když to situace dovolí, bych mohl chodit trénovat žáky. Do budoucna jsem určitě nakloněný ke spolupráci s Oceláři!
