Konec šedesátých let v Třinci: Mucina vzpomíná, jak se hrál hokej na rybníku

Až téměř ve třiceti letech si zahrál Jindřich Mucina první mistrovský zápas v dresu Třince. Mužstvo posílil před sezonou 1967/68 jako zkušený hráč, který působil i tři roky v nejvyšší československé hokejové soutěži. „Můj táta mě chtěl v Třinci přihlásit do dorostu, ale tehdejší funkcionář mu to rozmluvil, že jsem malý, chudý a že bych se do hokejových kalhot vešel třikrát. Tak z toho sešlo,“ vzpomínal s úsměvem 82letý Mucina, který vynikal technikou a bruslením.

 

Jeho talent objevili až na střední zemědělskotechnické škole, kam zamířil ve 14 letech. „Starší ročníky stříkaly před školou vodu a dělaly led, abychom si mohli zahrát. Všiml si mě náš tělocvikář Klapetek, který hrál za Opavu, a přihlásil mě do dorostu. O rok později vypadli muži z první ligy, a když omlazovali tým, tak mě vytáhli do áčka. Mělo to rychlý spád. Kuriózní je, že jsme s profesorem Klapetkem potom nastupovali v jedné lajně.“

 

Hokejovou adresu si nemohl vynachválit. „V Opavě se udělal v 50. letech první umělý led v republice a jezdily tam národní mančafty, naše nejlepší kluby. Na vlastní oči jsem tak viděl už tehdy Zábrodského. Jak vyhráli naši MS (1947 a 1949), nosili kožené bundy a vzpomínám si, že každý hokejista ji chtěl mít. Taky jsem si jednu odřenou pořídil. To jsem už dostával v Opavě i nějaké odměny. Říkalo se tomu kalorné a na přilepšenou jsem dostával 200 korun v létě a 400 v zimě.“

 

 

Jindřich Mucina prozradil, že si jediné dva reprezentační starty připsal nečekaně. „Naši vyhráli 7:3 nad Sověty, a jak vítězství slavili, tak rozbili skříňku KSČ. Ještě ten večer proběhla velká razie a vyšetřovalo se to. Někteří dostali dvouletý zákaz reprezentace za juniory, a jelikož jsem byl náhradníkem, tak jsem si zahrál za národní tým dva zápasy proti kanadským mančaftům, které působily v Anglii,“ vysvětlil Mucina.

 

Zůstalo jen u dvou utkání. „Měl jsem ještě jet hrát do Švédska, ale složila mě horečka a velké bolesti. Zjistili, že mám kloubové revma, někde jsem přechodil angínu. Z nemoci jsem se kurýroval v těšínské nemocnici dva měsíce, a tím moje reprezentační kariéra skončila. Ale sešla se tam tehdy velká konkurence, byla to éra Golonky a spol.“

 

 

Z Opavy narukoval na vojenskou službu v Jihlavě, ale vzhledem k nabitému kádru byl uvolněn do Litoměřic, se kterými postoupil do ligy. Nejvyšší soutěž si ale zahrál až v Českých Budějovicích.

 

„V Litoměřicích chtěli, aby celá naše lajna zůstala, ale chtěli jsme pryč. Ve hře krátce bylo, že bychom všichni tři zakotvili v Pardubicích, ale nakonec jsme se rozprchli jinam. Já šel do Budějovic. Dostal jsem manšestráky, jeden svetr a tři tisíce korun. Tak to v té době bylo. Za vyhraná utkání jsme dostávali 75 korun v první lize i v Třinci. Patnáct procent jsme z toho odváděli ČSTV. Byla to taková sportovní daň.“

 

 

Z Českých Budějovic zamířil Jindřich Mucina přes Mladou Boleslav do Třince. Domů se vrátil před sezonou 1967/68 a v dalších dvou letech se s mužstvem radoval vždy z postupu. „Splnili jsme tím cíle, které klub měl po výstavbě nové haly (na Lesní) i posílení kádru. 

 

O nejvyšší soutěži se ale nemluvilo. V té době byl sportem číslo jedna fotbal, hrála se tu ještě v 70. letech několik sezon nejvyšší soutěž. I po sestupu se plánoval návrat a hokej byl v pozadí. Hodně lidí navíc chodilo i na házenou, atletiku,“ přibližoval Mucina.

 

Do paměti se mu z třineckých zápasů nejvíce vrylo přátelské utkání proti švédskému týmu Skelleftea. „Byla to velká událost, dorazily tři tisíce lidí. Možná i více. Každý byl zvědavý a to, že jsme je porazili 4:3, byla obrovská senzace. Hráli doma ligu a Třinec tenkrát nic neznamenal, nastupoval v krajské soutěži. Podcenili nás, brali to jako srandamač. Ale taky je potřeba objektivně přiznat, že jsme měli z půlky vypůjčený mančaft z týmů v okolí. Sami bychom na ně neměli. Byli jsme amatéři, kteří hráli hokej pro radost. V zimě jsme během sezony měli na provozech TŽ úlevy, ale v létě jsme pracovali. Taky jsem dělal ve werku na účtárně. Zážitků je fakt hodně.“