Nebyla to „velká“ olympiáda, nýbrž Olympijské hry mládeže v norském Lillehammeru. I tak ale znamenaly premiéru pro český ženský hokej pod pěti kruhy. Národní výběr do 16 let měl nejvyšší ambice, ale i když po porážce se Švédskem zůstal těsně pod vrcholem, mohl se radovat z obrovského úspěchu. Byla u toho i Laura Lerchová – hráčka třinecké osmé třídy, která už nakoukla i do extraligy mladšího dorostu.
Pojďme nejdřív k vašim prvním krůčkům. V kolika letech jste s hokejem začínala?
Mám pocit, že jsem začala, když mi byly čtyři roky. Vím, že odmalička jsem chtěla hrát hokej. Zkoušela jsem víc sportů, ale zůstala jsem u hokeje. Z rodiny ho hrál můj strejda.
Připadalo lidem z vašeho okolí zvláštní, že jste se jako dívka dala na hokej?
Většina se divila a ptala se mě, jestli holky můžou hrát hokej. Mysleli si, že nemůžou. Ale teď už to berou dobře. I když je pravda, že někteří se diví pořád.
Čeho jste jako malá chtěla v hokeji dosáhnout?
Když jsem byla mladší, tak jsem vůbec nevěděla, že existuje něco jako ženská reprezentace nebo zahraniční týmy a soutěže. Vůbec jsem to nevnímala.
Dívala jste se na hokej v televizi? Jaké jste měla vzory?
Takové ty známé hokejisty, jako je Crosby. Z českých je můj nejoblíbenější asi Jarda Jágr. Český hokej zas až tak moc nesleduju, víc mě baví NHL.
A sledujete v Třinci dění kolem extraligového týmu?
Kdysi jsem chodila na hokej často, teď už moc ne. Občas se na nějaký zápas podívám, ale že bych tam chodila pravidelně, to ne.
Jak vás kluci v Třinci berou, jak spolu vycházíte?
V týmu spolu vycházíme hodně dobře. Občas je mám chuť zabít, ale je to v pohodě. Kdysi to bylo horší než teď, když jsme byli mladší, třeba mě provokovali a podobně.
A co soupeři, jak se k vám na ledě chovají?
Někteří mi hrajou míň do těla, a někteří naopak zase víc. Mně osobně ale hra do těla vyhovuje a brala bych ji i v ženském hokeji.
Hrajete za osmou třídu, ale už jste se podívala i do mladšího dorostu, že?
Byla jsem s mladším dorostem na tréninku a odehrála jsem jeden zápas proti Zlínu. Jinak jsem hrála ve starších žácích. Příští sezonu bych se chtěla dostat do mladšího dorostu a hrát tam celou sezonu. Bavili jsme se s trenérem a nastoupím na letní přípravu. Snad bych měla hrát, ale budu se muset snažit.
Znamenal pro vás zápas v mladším dorostu velký skok?
Byl to velký rozdíl. V mladším dorostu už jsou kluci větší, silnější, rychlejší, je to celkově úplně něco jiného.
V Havířově letos působila Anna Zíková dokonce v extralize staršího dorostu. Myslíte, že byste tam mohla taky dostat?
To nevím, spíš asi ne. Myslím, že mladší dorost bude tak pro mě.
Loni i letos jste získala stříbrné medaile v ženské lize s Karvinou. Jak tyto výsledky berete?
V soutěži jsme my ani Slavia vůbec celou sezonu netrénovaly. Ale je to druhé místo v republice, tak myslím, že se nám to docela povedlo. Snad příští rok už urveme zlato.
Slavia vás ale ve finále porazila 9:0. Byl ten rozdíl tak obrovský?
Některé šikovné holky je doplnily, takže na tom byly hodně dobře. Dokázaly proměnit šance, které měly. Nám se to bohužel nepovedlo.
Hokejistky, které mají ambice, odcházejí vzhledem ke kvalitě ženské ligy do zahraničí…
Pro hráčky nemá ženská liga zatím moc budoucnost, není na takové úrovni. V zahraničí je to něco úplně jiného.
Pojďme k tomu hlavnímu, a sice reprezentaci. Měla jste v ní hodně zajímavý začátek, že?
V prosinci 2014 jsem jela do Zlína na trénink, kam mohla přijít jakákoli dívka. Vím, že si trenér patnáctky potom zavolal rodiče a řekl nám, že s nimi za dva měsíce pojedu na turnaj do Švýcarska. To byl můj první krok.
Jak jste se o tréninku dozvěděla?
Z internetu. Myslím, že mi někdo poslal pozvánku na facebooku.
Byla jste na svém prvním turnaji nervózní?
Ano, první zápasy jsem byla nervózní. Ještě jsem se s holkama neznala, takže jsem byla taková tichá. Ale potom jak jsme se vracely zpátky, tak už jsem se se všemi bavila a těšila se na další kempy. Bylo to super.
Pamatuju si, že vás trenéři od začátku chválili. Měla jste dobrý pocit ze své hry?
Myslím, že to mohlo být lepší. Ale určitě mě potěšilo, když jsem potom četla některá ta hodnocení trenérů, jak jsem hrála.
V dubnu jste jely do Ženevy, kde jste vyhrály neoficiální mistrovství Evropy do 15 let. Jak na to vzpomínáte?
Byl to vlastně můj první větší úspěch, takže si toho hodně vážím. Doufám, že podobných úspěchů bude víc.
Letos jste se dostala do reprezentace do 18 let, začaly jste zápasy s Ruskem. Byl to velký rozdíl oproti mladší kategorii?
Mezi patnáctkou a osmnáctkou je podle mě hodně velký rozdíl, byla jsem z toho až překvapená. Holky jsou rychlejší a silnější, ten hokej je na jiné úrovni.
Myslíte, že jste obtížný přechod zvládla?
Bylo to pro mě těžké, ale snažila jsem se s tím nějak vyrovnat. Uvědomila jsem si, že musím začít víc bruslit a být rychlejší, začít hrát trochu jinak než v patnáctce. Na všechno jsem najednou měla míň času.
Bojovala jste o nominaci na mistroství světa v Kanadě. Mrzelo vás, že jste se tam nedostala?
Myslím, že by to mrzelo každého. Ale řekla jsem si, že se budu snažit, aby se mi to povedlo příští rok.
Pozvánka na Olympijské hry mládeže do Norska vám to asi plně vynahradila…
Ta mi hodně zlepšila náladu, ještě když přišla o Vánocích. Potěšilo mě to a už jsem myslela jenom na to, abychom tam dobře dopadly.
Chtěly jste zlato, bylo z toho stříbro. Jak ho s odstupem času hodnotíte?
Ze začátku mě mrzelo, že jsme nevyhrály. Ale když se na to podívám teď, tak si myslím, že druhé místo na olympiádě je něco neskutečného. Třeba se to už ani nebude opakovat.
Jak rychle vám osobně trvalo, než se ten smutek změnil v radost?
Pár hodin potom jsem ještě byla taková skleslá. Měla jsem pocit, že jsme to prostě mohly vyhrát. Ale potom už to bylo dobré, hodila jsem porážku za hlavu.
Ve finále jste prohrály 1:3 se Švédkami. Zdálo se, že hlavně po fyzické stránce už na ně nemáte.
Švédky byly o třídu lepší. Víc bruslily, byly silnější… a zkrátka lepší.
Jediný gól vašeho týmu jste dala právě vy…
To bylo pár sekund před koncem první třetiny. V kabině jsme si pak řekly, že musíme začít víc bruslit a střílet. Hodně jsme chtěly zápas otočit, ale bohužel se nám to nepovedlo.
Už jste na tom byly špatně se silami, že?
Hodně holek bylo po nemoci. Asi bychom se na to neměly vymlouvat, ale trochu nám to situaci ztížilo. I tak si ale myslím, že jsme to zvládly docela dobře. Rozhodně se nemáme za co stydět.
Semifinále se Švýcarskem jste musely odehrát ve dvanácti hráčkách do pole a vyhrály jste až po nájezdech. Byly to velké nervy?
Bylo to pro nás fyzicky hodně náročné. Ale chtěly jsme, řekly jsme si, že musíme vyhrát. Před nájezdy jsme byly všichni nervózní, ale Magda (Erbenová) i Mlýnek (Natálie Mlýnková) jsou šikovné a věřila jsem jim, že to promění. Já jsem měla jet čtvrtý nájezd, tak jsem se trochu bála. Ještě že to daly holky přede mnou (směje se).
Jak jste si užila atmosféru olympiády?
Bylo to super, všechno tam bylo skvělé. Organizačně bylo všechno výborně připravené a nic nám nechybělo. Myslím, že tak parádní akci dlouho nezažiju. Mohly jsme se dívat na ostatní sporty, s kýmkoli se bavit a podobně.
Měly jste čas seznamovat se se sportovci z jiných zemí?
Určitě, na to jsme měly hodně času. Vždycky když jsme byly třeba na večeři nebo v takovém zábavním parku, kde pro nás byly různé aktivity, tak jsme se hodně seznamovaly.
Dovezla jste si nějaký suvenýr?
Ani tam nebylo moc co koupit, ale účastnily jsme se různých soutěží. Dostaly jsme nějaké věci se znaky olympiády a podobně. Takže aspoň tohle mám.
Ale nejcennější „suvenýry“ pro vás jsou stříbrná medaile a český dres…
Ano, ty už mi visí doma na stěně.
Věříte, že je reálné, abyste se jednou dostala i na velkou olympiádu?
Na tu nejbližší asi ne, tam by jely starší holky, které mají víc zkušeností. Ale třeba na tu další bych mohla. Určitě by to bylo super.
Jaké jsou vaše aktuální hokejové cíle?
Příští sezonu určitě mistrovství světa s osmnáctkou. A za pár let bych snad šla někam do zahraničí. Ještě jsem o tom konkrétně nepřemýšlela.
A co rodiče, jak se na to tváří?
Rodiče mi říkali, že kdyby mi to vyšlo, bylo by to super. Myslím, že by to taky chtěli. Teď ještě ne, ale za nějakou dobu ano, třeba za dva tři roky.
Jakou školu vůbec studujete?
Jsem v prváku na střední škole, studuju sportovního maséra.
Je pro vás prioritou dodělat si střední školu a pak byste třeba odešla?
Asi ano, takhle by to asi bylo nejlepší.
Cítíte, že ženský hokej jde v Česku nahoru?
Myslím, že jde hodně nahoru. Za pár let snad bude ještě na vyšší úrovni než teďka. I když myslím, že i teď jsme na tom už hodně dobře.
Foto: Karel Švec, Martin Mašek, Lukáš Caha
