Dlouhé roky patřil mezi základní pilíře třinecké obrany, ve WERK ARENĚ odehrál devět sezon. Zažil v ní čtyři mistrovské tituly, má i dvě stříbrné medaile. A je také rekordmanem klubu coby obránce s největším počtem startů za Třinec.
Milan Doudera byl na ledě u momentů, které psaly třineckou historii. Fanoušci, trenéři ani celá řada skvělých spoluhráčů na něj nikdy nedali dopustit, přesto i tenhle příběh končí. „Doudy“ se po letech s Třincem loučí, odchází blíž rodině i za novými sportovními sny. V příštích sezonách bude hrát v Českých Budějovicích.
„Až se v Třinci jako spoluhráči za deset, patnáct let sejdeme, budeme moct vzpomínat s velkou hrdostí na to, že jsme byli součástí něčeho nevídaného. I proto se mi z Třince odchází hezky. To, co jsem tady zažil, si totiž člověk nekoupí. Oceláři, všem vám moc děkuji,“ vzkazuje Doudera třineckým fanouškům, kterým naposledy mával ve čtvrtek při mistrovské jízdě šampionů napříč celým regionem.
Kdy ti došlo, že jedna hodně dlouhá etapa tvého života končí a půjdeš z Třince o kus dál?
Přepadlo mě to v moment, kdy se nám podařilo vyhrát titul. V těch úplně posledních vteřinách posledního zápasu, v tu chvíli to ze mě tak nějak všechno spadlo. Přebral jsem pohár, zvedl ho nad hlavu a tou mi okamžitě projely všechny ty roky, co jsem v Třinci zažil. Je neuvěřitelné, co se nám tady povedlo dokázat a moc dobře si uvědomuju, že lepší a krásnější poslední zápas za Oceláře jsem ani odehrát nemohl.
V Třinci jsi strávil devět sezon, jak na ně vzpomínáš?
Je to teda pořádný kus života, tolik se tady toho událo! Na Čeladné, jen kousek odsud, jsme měli svatbu s manželkou. V Třinci se nám narodil syn, kterému Třinec jako místo narození jednou z občanky už nikdo nikdy nevezme a nám ho bude navždy připomínat. Moc rád budu na Třinec vzpomínat, vždy to bude jen v dobrém a vždy se sem budu moc rád vracet, třeba na dovolenou nebo za kamarády, které tady máme.
Bylo těžké se po tak dlouhé době rozhodnout k veliké hokejové změně a přestupu jinam?
Snadné to nebylo, vždyť jsem tady něco zažil a na některé věci si tady zvykl. To rozhodnutí ale ve mně poslední dobou zrálo. Říkal jsem si nějaký čas, jestli není správná chvíle zkusit hrát i jinde, vlastně i základě toho, že už jsem v letošní sezoně v týmu neměl takovou roli, jakou bych ještě chtěl mít. Ve chvíli, kdy přišla nabídka z Českých Budějovic, která mě oslovila, jsme společně s rodinou tohle rozhodnutí udělali. Z Českých Budějovic to budeme mít i blíž na Kladno, kde máme s rodinou dům a zázemí. Náš malý má čtyři roky, bylo to s ním tady v Třinci extrémně krásné, ale taky náročné. Neměli jsme tady nikoho na hlídání, teď máme šanci přiblížit se našim rodinám, babičkám, dědečkům, kteří nás v sezoně zvládli navštěvovat nanejvýš dvakrát do roka a jen na pár dní. Věřím, že i tohle fanoušci pochopí.
Uvědomuješ si, že Oceláře opouštíš jako obránce, který tady v historii klubu zanechal největší stopu?
Co se týče odehraných zápasů asi určitě jo. Věřím, že jsem tady odvedl kus dobré práce a že to tak budou brát i ostatní.
Bude těžké všechny tvé milníky a rekordy překonat…
Nebude to těžké. Podívejte, třeba takový Májo Adámek... Klidně tady může hrát celou kariéru, vždyť je místní! Klidně mě jednou může přeskočit a já mu to budu moc přát. Sám mám rekord v zápasech jen díky tomu, že jsem mohl v Třinci hrát devět let.
Devět let ses ale udržel v týmu, který vyhrával trofeje. To je moc hezká vizitka, ne?
Jasně, konkurence tady byla a je obrovská. Za tu dobu, co jsem za Třinec hrál, se tady vystřídalo nespočet hráčů. A já navzdory konkurenci, nárokům i cílům v týmu vydržel. Snad je i tohle důkaz toho, že jsem odvedl dobrou práci.
Když se vrátíme na začátek rozhovoru, k momentům z posledního zápasu a chvíli, kdy se ti s pohárem nad hlavou promítlo zpětně všech devět let, na co jsi myslel?
Určitě na všechny tituly. Pro mě bylo samozřejmě v kariéře také zlomové, že jsem sem vůbec mohl přijít. Vyhlídl si mě ještě tehdejší manažer Pavel Marek s Jirkou Kalousem z Kladna. Dostal jsem tady šanci, v Třinci jsem hokejově rostl. Dostal jsem se odsud i do reprezentace, zlepšoval se jako hráč a mohl sbírat zkušenosti, které bych teď rád rozdával dál.
Co konkrétní momenty z konkrétních zápasů?
Já mám v hlavě spíše ty týmové vzpomínky. Samozřejmě, dával jsem i důležité góly v semifinále Spartě nebo Plzni, teď jsem byl zase na ledě, když padala rozhodující branka finále. Na modré čáře jsem zachytil puk, udrželi jsme pásmo a dali gól, na který se taky jednou nechá vzpomínat. Ale jak už jsem říkal, ještě víc pro mě Třinec znamená s ohledem na svatbu i narození syna.
Bylo letošní play off nejtěžší ze všech, které jsi tady jako majitel čtyř zlatých a dvou stříbrných medailí zažil?
Každé play off je extrémně těžké. Za každým titulem jsme jako tým šli cestou, ve které stála překážka, nějaký zlomový bod, který jsme museli zvládnout. Všichni se ale asi shodneme, že letos soupeři byli i vzhledem k našemu rozpoložení nejtěžší. Přešli jsme Spartu, pak Pardubice a to i navzdory tomu, že se s námi vůbec nepočítalo. Lidi nám nevěřili, ale nakonec jsme zvládli i takovou porci zápasů. Porazili jsme i Litvínov a Hradec, taky dva nepříjemné soupeře. Stálo nás to hodně úsilí, psychicky i fyzicky to bylo obrovsky náročné.
Přišel v letošním play off moment, který tě přesvědčil o tom, že Oceláři budou znovu mistry?
Když jsme zvládli sedmý zápas v Pardubicích, řekl jsem si, že to dáme. Přesně v ten moment jsem myslel na to, že by to mohlo klapnout, i když jsem já ani ostatní spoluhráči neměl nic hotového.
Takže se dá označit za zlomový moment chycené trestné střílení?
No jasně! A to jsme se nejdřív tak zhrozili… Když rozhodčí trestné střílení ukázal, to byla katastrofa, na nervy úplně šilné!
Zažil jsi v dresu Třince za těch bezmála šest set odehraných zápasů někdy víc kritický moment?
Asi ne, tohle bylo nejvíc kritické. Káca to pak ale chytil a z nás všech to spadlo. Hyka jel přitom ten nájezd asi pět vteřin, kritická chvíle. Nikdo z nás ani nedýchal.
Až přijdeš do Českých Budějovic, každý se tě v kabině bude ptát, jak to Oceláři dělají, že jsou tak úspěšní. Co jim budeš odpovídat?
Že je to všechno o partě. O tom, co je ochoten udělat na ledě jeden pro druhého. Samozřejmě musíte mít na ledě i hokejovou kvalitu, ale play off nakonec rozhodují hlavně detaily. Kdo chce víc, kdo tomu víc obětuje, ten zápasy bere na svou stranu. My neměli soupisku jako Pardubice nebo Sparta, na rozdíl od nich jsme ale v zápasech měli i čtyřicet zblokovaných střel…
A to není jen tak…
Jsou hráči, kteří to nedělají, ale tady po puku skočí každý a všichni to od něj vyžadují. Vůči partě a týmu, který je takhle nastavený, to takhle zkrátka musí být. Přijde play off a Oceláři padají po hubě, všem za to patří velký kredit. Za poslední roky jsme v Třinci moc dobře pochopili, jak těžké je vyhrávat. Zvykli jsme si na to a od prvního do posledního hráče si za tím pokaždé i šli.
S čím jdeš ty nyní do Českých Budějovic?
Jdu za novou výzvou, na kterou se hodně těším. Přicházím do jiného týmu, který mě bude brát za zkušeného hráče. Chtěl bych tam pomáhat mladším klukům a být jedním z lídrů týmu. Věřím, že si zahrajeme dobrý hokej a sám se na tuhle mou novou roli těším.
Kdy si uvědomíš, jak výjimečnou dobu jsi v Třinci zažil? Byl jsi důležitý obránce týmu, na který jednou budou historici vzpomínat…
Mám být upřímný? Já myslím, že vyhrát ligu třikrát, čtyřikrát za sebou se už jen tak někomu nepodaří. Doba, kdy Česku vládl Vsetín, byla o něčem jiném. V jeho týmu byli jen reprezentanti a hokej nebyl tak svázaný taktikou jako nyní. Teď se pro úspěch musí sejít spousta věcí… Viděl jsem pár dnů zpátky vzpomínkové video na sítích, když se se mnou Oceláři loučili a znovu jsem si to uvědomil. Uvědomil jsem si, že jsem zažil a byl součástí něčeho nevídaného. Až se tady všichni spoluhráči v Třinci za nějakých deset, patnáct let sejdeme, budeme moct vzpomínat s velikou hrdostí. Jsem nesmírně rád, že jsem to zažil, protože tyhle mé zážitky a emoce si člověk jen tak nekoupí. A i proto se mi nakonec z Třince odchází hezky.
Přemýšlel jsi už o tom, jaké to bude se sem na podzim v dresu soupeře také vracet?
Přemýšlel a jsem zvědavý, jak na mě lidi budou reagovat, až mě v budějovickém dresu uvidí. Věřím ale, že jsem tady zanechal dobrý dojem. Odcházím s pocitem dobře odvedené práce a už teď se těším na to, že se sem budu rád vracet. Vždycky se na to budu těšit a vždycky si to budu chtít užít. Chtěl bych tímto všem Ocelářům, majiteli, fanouškům, vedení klubu, spoluhráčům, trenérům i celému realizačnímu týmu poděkovat. Těch devět let stálo fakt za to!
