Už v pátek večer navždy a oficiálně vstoupíš mezi největší legendy klubu, co to s tebou dělá a jak tuhle poctu vnímáš?
Jsem určitě nervózní. S každou další hodinou, se kterou se ta chvíle blíží, si to uvědomuju víc a víc. Vím, vedle jak skvělých hráčů a mých vzorů budu moct být. A mám trošku obavu, jestli to na ledě pro mě nebude moc silný okamžik. Uvědomuju si, kolik práce za tím stálo, kolik lidí se na tom podílelo. Třinec za dobu, co je v extralize, dokázal vybudovat hokejové impérium. Sám jsem se o tom přesvědčil ve čtvrtek na tréninku mládeže.
Jak?
Viděl jsem, jaké možnosti tady mladí hráči mají a co jim klub nabízí. To ocenění pro mě beru jako ocenění práce, kterou jsem tady zanechal a která může být inspirací právě pro ně. Můj dres bude pod stropem arény prvním dresem hráče, který v Třinci prošel mládeží. Mezi těmi vynikajícími hráči budu nejsnáze kopírovatelný vzor. Ti kluci se mohou vydat stejnou cestou, jakou jsem šel já. I v dnešním A týmu takové hráče vidím, koukněte třeba na Majo Adámka. Sleduju jeho příběh a věřím, že je to hráč, který jednou může taky pod stropem viset. Vždyť je to místní odchovanec, má pět titulů. Neuvěřitelné!
Když jsi v roce 1998 z Brna přijel vlakem do Třince, dokázal sis představit, že se staneš místní legendou?
Nemůžu říct, že by mě to nenapadlo a už vůbec nemůžu říct, že bych o tom nesnil. Snad to nezní úplně špatně, ale každý hokejista má mít přece své sny. My mladí v Třinci jsme kdysi chtěli být jako Richard Král. Viděli jsme ho na ledě, viděli jsme, jak baví lidi, jak hraje hokej s radostí a jak na něj tribuny reagují. Byl to náš vzor. Věřím, že dnešní mladí hráči v Třinci to mají podobně. Že mají také své vzory a třeba jednou oni sami někomu vzorem budou. Na tréninku jsem s nimi viděl, že chtějí pracovat a chtějí být součástí nejkrásnější hry na světě. A co je důležité: V Třinci tu hru mohou hrát v nejkrásnější hale.
Měl jsi i nějaké jiné vzory?
Každý hráč by si měl dávat realistické vzory. Nemohl jsem se tehdy podobat Jágrovi, když měl stehno jak já obě dohromady. Nemohl jsem kopírovat Radka Bonka, když jsem neměl takovou sílu jako on. Proto jsem chtěl být jako Richard Král. Líbily se mi jeho žabky, originální řešení. Na tréninku jsme tenkrát zkoušeli dělat stejné věci jako on. Hokejově byl ale samozřejmě úplně jinde než my. Kdyby mohl hrát hokej dnes, měl by bodů ještě více. Hraje se dnes techničtěji a zákroky, které na něj tehdy byly, by dnes byly fauly.
Dokážeš zavzpomínat do roku 1998 na tvůj přestup do Třince?
Třinec bral hráče z venčí, budoval si svou juniorku od píky. Byl tady tehdy kouč, který byl zároveň asistentem u mládežnických nároďáků a vybíral hráče tam. Se mnou sem přijela spousta dalších hráčů nejen z Brna a později se ukázalo, že to byl správný tah. Všichni jsme dostali krásné podmínky a postupně se prodírali dál. Výsledkem toho nebyla jen má kariéra, ale třeba kariéra Martina Havláta, který brzy Třinec přerostl a šel dál do světa. A nebo Honzy Marka… Byly to krásné příklady pro další mladší hráče. Myslím, že i dnes je pro hokejový růst mladého hráče Třinec ta nejlepší adresa v České republice. Podívejte se na to zázemí, posilovny, arény… Ne každý se samozřejmě dostane do A týmu, ale takřka každý, kdo projde Oceláři, má hokejovou budoucnost před sebou.
Když jsi ale vystoupil z vlaku na nádraží vedle Třineckých železáren, musel to být pro tebe šok…
(směje se) Jo, trošku jo. Upřímně? Když se mí rodiče začali s klubem bavit o možném přestupu, já jako šestnáctiletý kluk ani nevěděl, kde Třinec je. Netušil jsem, jestli je na jihu Čech, na Moravě nebo ve Slezsku. Tehdy Třinec nikdo neznal. Dneska už má město velké jméno. Každý v Česku ví, kde Třinec leží a každý ho na slepé mapě najde. Díky úspěchům hokejového klubu.
Pamatuju si, že jsem tenkrát vystoupil a před nádraží přijel autobus s nápisem Kanada…
To sis jako hokejista musel říct, že jsi tady správně, ne?
Lezl jsem do něj tenkrát prostředními dveřmi, tak jako se to dělávalo v Brně. A řidič na mě řval, že nemám lístek a že musím nastupovat předníma. Jednoho chlápka jsem se zeptal, jestli jsem vůbec v Třinci správně. Když jsem viděl obrovskou fabriku, nevěděl jsem, jestli jsem nevystoupil na jiné zastávce. Odpověděl mi po naszymu. Něco jako: Co ty chuju? (směje se)
Ale poměrně brzy sis to tady oblíbil, že?
Protože co víc můžete chtít, když chcete být dobrý hokejista? Nechcete jít do Prahy nebo do Brna, kde je spousta lákadel, každý večer můžete někam do baru. V Třinci tehdy byl zimák, posilovna a hotel. A to všechno nám stačilo. Neměli jsme nic, co by nás mladé mohlo rozptylovat a to bylo to nejlepší, co nás mohlo potkat. Teď po konci kariéry žijeme na Jižní Moravě, mé děti ale i po čtyřech letech mluví krátce. Používají slova jako ‚bo’ a když jsme sem ve středu přijeli, byly naměkko. Máme to tady rádi.
Ve čtvrtek jsi trénoval s mládeží a nakonec jsi na ledě zůstal déle i s další kategorií. Tak tě to zaujalo?
Dobrý kamarád tady má kluka, brankáře. A když jsem ho viděl na ledě, chtěl jsem tam ještě chvíli zůstat. Trénovat s dětma mě bavilo vždycky. Ještě na staré hale jsem dělal patrona a tréninky navštěvoval. Jako profesionální sportovec postupem času sklouzáváte do rutiny, na dětech ale vidíte, že je hokej především zábava. Vidíte, jak se i na tréninku radují z každého gólu, jak se těší na led. Něco takového jsem i ve čtvrtek říkal mladým na tréninku, i když jsem si dával pozor na každé slovo. Když dětem řeknete pět dobrých věcí a jednu špatnou, oni těch pět dobrých vytěsní a pamatují si jen tu jednu.
Jak to myslíš?
Pamatuju si na jeden trénink mládeže ještě ve staré hale. Přinesl jsem na něj jednu svou hokejku s tím, že ji dám tomu, kdo se bude nejvíce snažit. Byl tam jeden moc šikovný kluk, jenže ten byl z dobré rodiny a rodiče mu takovou hokejku klidně mohli koupit sami. A pak tam byl jeden kluk, který nebyl tak šikovný, ale hokej měl rád a materiálně neměl doma tak silné zázemí. A tak jsem tu hokejku dal jemu s touhou jeho rodině pomoct. Po pěti letech jsem se potkal s tím šikovnějším klukem. Řekl mi, že jsem tehdy nebyl fér, že na tréninku byl nejlepší a hokejku měl dostat on. Celou tu dobu si nesl křivdu sebou.
Jaké další pocity sis z tréninku s mládeží ve čtvrtek odnesl?
Hráli jsme na závěr hokej. Byl jsem v týmu s juniory a hráli jsme proti deváťákům. Objektivně jsme je měli zcela jasně přejet, ale hráli jsme jen na šedesát procent. Ti mladí kluci proti nám jeli na doraz a a porazili nás. Říkal jsem jim, ať si tohle zapamatují a vezmou si z toho příklad. Když totiž děláte věci na maximum, může vám to přinést úspěch i ve chvíli, kdy to sami nečekáte. Na sportu je tohle nejkrásnější.
Pod strop WERK ARENY vystoupá tvůj dres i díky tvé unikátní kariérní věrnosti. Byl jsi někdy v kariéře postaven do situace, že jsi zvažoval nabídky od jiných extraligových týmů?
Jediná nabídka, kterou jsem měl v hlavě, přišla v roce 2015. Hráli jsme Ligu mistrů proti Bernu, mně se tam zadařilo a Švýcaři mě chtěli získat. Nakonec jsem je odmítl. My jsme hráli v Třinci pod panem Kalousem dobrý hokej, dostali jsme se do finále s Litvínovem a já měl dobře nastavenou smlouvu. Všechny mé smlouvy v Třinci byly postavené na týmovém úspěchu. Když se dařilo týmu, měl jsem se dobře i já a tak to bylo správně. Postupem času jsem si vůbec neuměl představit, že bych někdy proti Třinci hrál. A tak jsem vždycky s Třincem jednal jako první a byl jsem hrdý na to, že za něj můžu hrát jako kluk, který se do extraligy dostal přes zdejší mládež. Stejně jako dnes Majo Adámek. Zase se budu opakovat, ale on je jeden z těch, ke kterému tady mladí mohou vzhlížet a důkazem, že to jde. Když jsem do Třince kdysi přicházel já, klub hráče nakupoval. Dneska si je Oceláři umí vychovat a celé Česko to ví. I na jižní Moravě za mnou chodí lidi a ptají se mě, jestli bych jim nepomohl dostat jejich kluka k Ocelářům.
Oceláři vyhráli pět titulů v řadě, ale minulý týden byli chvíli v tabulce poslední. Jak ti při pohledu na tabulku bylo?
Viděl jsem pár zápasů a nepřišlo mi, že hrajeme úplně špatně. Kluci hrají play off hokej na málo branek, jenže v základní části by potřebovali, aby - a teď to řeknu blbě - přijely třeba Karlovy Vary a nakoupily tady šestku. Kluci potřebují jeden takový zápas, kdy dá klíčový střelec dva góly, obránci posbírají asistence a sebevědomí vylítne nahoru. Pevně věřím, že takový zápas přijde v pátek - moc bych si to přál. Ale jinak bych byl v klidu, Oceláři půjdou nahoru a na konci sezony se s nimi bude počítat. V předkole bude každý z Třince podělanej. Vím to. Viděl jsem totiž ve čtvrtek i trénink áčka a to jak na něm makal třeba Hudáček? Klobouk dolů. I když se teď tolik nedaří, mám pro ten tým slabost.
Co vůbec říkáš na to, že se Ocelářům podařilo vybojovat pět titulů v řadě?
Když jsem končil s hokejem, nezdály se mi mé dva tituly málo. A teď? Teď fandím klukům, kteří jich mají pět. Neskutečné!
Možná bys jich měl i ty víc, kdyby… Kdyby Oceláři nehráli tak často se Zlínem, že?
(usmívá se) Narážíš na tu mou hlášku o jejich debilním hokeji, že? Mě tenkrát hrozně sralo, že jsme s nimi vypadávali. A sralo mě to proto, že jsem byl přesvědčený o tom, že na ně máme. Když si myslíš, že jsi lepší a prohraješ, kouše se to blbě. Já dneska Zlínu nemám za zlé, že tak hráli. Hráli tak proto, aby nás porazili a uměli to. Věřím tomu, že dneska to takhle má Sparta vůči Třinci. Když se mě dneska někdo na Zlín zeptá, jsem v pohodě. V kariéře mi vadily úplně jiné věci..
Jaké?
Fanoušci Komety. Pokaždé, když jsem do Brna přijel, hodně sprostě mě uráželi. Pořvávali na mě na různých stadionech, ale v Brně jsem to nikdy nepochopil. Odcházel jsem do Třince v šestnácti letech, nikdy jsem Kometě nic špatného neudělal. Nebyl jsem součástí nějaké sporné situace z play off, nějaké křivdy. Byl jsem jen kluk z Brna, co hrál celý život hokej za Třinec a kdykoliv se domů vrátil a na tribuně mohli být mí rodiče, nebo babička, poslouchali jsme, jaká je Polanský …. To mě mrzelo hodně.
S Oceláři jsi vybojoval dva mistrovské tituly. Kterého si vážíš víc?
Překvapivější byl určitě ten první. Prohrávali jsme se Slavii 1:3 na zápasy a stejným výsledkem se vyvíjel i pátý duel, památná bitka Vency Varadi a parádní obrat. Jasně, na to, co dokázal pár setin před koncem Daniel Voženílek, už to dneska nemá, ale i tak bylo play off 2011 neuvěřitelně dramatické. Byl to titul, který jsme ubojovali. A byl to první úspěch po strašně dlouhé době. Třinec tehdy neměl úspěchy, hokej tady za moc nestál, dlouho jsme vypadávali v prvních kolech a najednou jsme jezdili po městě s pohárem nad hlavou.
Naučil se Třinec díky prvnímu titulu, jak být úspěšným?
Možná… Ale co je úspěch? V play off je rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem jedno jediné kolo. Když vypadneš ve čtvrtfinále, je to neúspěch. Když postoupíš do semifinále, už se dá sezona hodnotit úspěšně. Pouhých čtrnáct dnů hokeje v dubnu, tak tenká ta hranice je.
Umíš popsat, proč je najednou Třinec úspěšným klubem?
Neumím. Přemýšlel jsem o tom, a prostě to nevím.
Není to tím, že Oceláři v play off taky začali hrát ten… zlínský hokej?
Možná a mi se to líbí. Jsem na straně Třince, takže to debilní není. Když vyhrajeme 1:0, jsem nadšený.
Jak se vůbec stalo, že jsi na začátku kariéry oblékl dres s číslem 23, které už ti v Třinci zůstalo?
Kdysi v mládeži jsem míval devítku, jenže ta tenkrát v Třinci nebyla volná. Z dostupných variant se mi číslo 23 líbilo nejvíce, možná proto, že ji tehdy nosila basketbalová hvězda Michael Jordan. Věřím tomu, že dneska mladí kluci taky chtějí 88, protože ji má na zádech Pasta.
Jak se těšíš na slavnostní ceremoniál, máš už připravenou řeč?
Na proslovu, který budu mít, jsem si dal záležet. Sepsal jsem původně dva, ale ten první jsem zmačkal a nakonec hodil do koše. Psal jsem ho ze srdce, ale věci, o kterých bych mluvil, by byly pro spoustu lidí nepochopitelné. Byly to pocity, které nejdou slovy předat dál. A tak teď mám koncept číslo dva a bojím se jediného: Že ho nezvládnu dočíst až do konce…
Kdo u toho bude s tebou?
Budu mít v Třinci celou rodinu. Tátu, bráchu, babičku… Tu, která dřív vídávala v Brně, jak mi lidi nadávají. Jsem rád, že zažije i to, že si mě jako hráče někde váží.
Co pro tebe znamená fakt, že tvé číslo 23 už nikdo jiný v Třinci nebude nosit?
Mám výhodu, že Třinec nemá tak dlouhou historii. Kdyby se tady hrála extraliga od války, kritéria dostat se nahoru by asi byly přísnější. Ale nechci to zlehčovat, moc si toho vážím. Je pro mě čest být pod stropem arény takhle úspěšného sportovního klubu. A že nikdo nebude nosit mé číslo? Když jsem kariéru končil, Smelda (kustod Pavel Smelík) mi říkal, že dres s tímhle číslem nikomu nedá, i když vyřazené ještě nebylo.
A ukončil jsi vůbec kariéru? Mám takový pocit, že oficiálně jsi to nikdy neřekl…
To je pravda. Po konci v Třinci jsem ale věděl, že je konec…
