Kdy jsi byl poprvé na hokeji?
Na hokej jsem začal chodit zhruba ve 14 letech. Tehdejší spolužák z učňáku mi řekl, ať přijdu na hokej a nějak mě to chytlo. Asi o rok anebo dva později jsem se už začal podílet i na vytváření atmosféry na stadionu. Chytilo mě to hodně. Vlastně i celou naší tehdejší skupinu zhruba deseti lidí, kteří se to snažili rozjíždět a tím to celé vlastně začalo.Kdy to zhruba bylo?
Bylo to v r. 1987, tenkrát hrál Třinec ještě v první lize. Dokonce si pamatuji, že to byl mistrovský zápas a mám pocit, že to bylo utkání s Táborem, který tehdy dělal Jihlavě „béčko“. Do té doby jsem sledoval hokej jenom v televizi. Už tenkrát jsem se dostal poprvé do kotle a byl to takový rachot, že jsem půlku zápasu sledoval s otevřenou pusou. Tak moc to bylo jiné, než jak jsem to znal do té doby z televize.Ty a hokej... Byla to láska na první pohled?
Přišlo to pozvolna. Vzpomínám si, že v té své první sezoně jsem byl na hokeji pětkrát, šestkrát, možná sedmkrát. Ale pokaždé, když už jsem dorazil, vždy jsem byl v kotli. Takže mě to chytalo od prvního okamžiku, ale vyvinulo se to postupně.
Radost po postupu třineckých hokejistů do extraligy v Jindřichově Hradci (1995)
Jednou z vůdčích postav fanouškovské scény v Třinci jsi se stal v r. 1993 po svém návratu z vojny. Jaká to byla doba? Tenkrát hrál klub pod názvem HC Železárny Třinec ještě v nižší soutěži, ovšem už tehdy byly ambice vysoké. Kolik chodilo lidí na 1. ligu?
Chodilo dost lidí. Sice nebylo pravidelně vyprodáno, ale chodilo opravdu velké množství lidí. Už tehdy byl Třinec hokejovým městem. Dost se fandilo a všichni jsme si tu dobu užívali.Jak vzpomínáš na tehdejší dobu? Protože většina dnešních aktivních fanoušků, kteří jsou v kotli, tyto časy nepamatuje. Dnes jsou Oceláři klubem, ve kterém hrají reprezentanti, tenkrát to však bylo jiné…
Vzpomínám hlavně na některé hráče, kteří tu hráli tenkrát. Např. otec Davida Pastrňáka – Milan, Emil Ludikovský, Petr Zachar, z vojny se tehdy začali vracet i začínající odchovanci jako Dušan Adamčík, Petr Zajonc anebo Pepa Lucák. Na tu dobu šlo o výbornou partu hokejistů, byla to paráda!Jaká byla tehdejší doba z pohledu fanoušků? Např. dnes se běžně používají moderní vymoženosti jako megafony. A pokud si dobře pamatuji, tenkrát neměly jednotlivé tábory v repertoáru takové množství chorálů jako dnes. Jaké to bylo na tribunách krátce po sametové revoluci, v době třinecké 1. ligy…
Nebyly žádné chorály, ani žádné zpívané popěvky. Jen se klasicky křičelo, řvalo a fandilo. Dneska je fanouškovská scéna na jiné úrovni. Ta doba jde dopředu a fandění je o něčem jiném. My jsme měli jeden buben a byli jsme rádi, že ho vůbec máme, že můžeme udělat alespoň nějaký kravál k těm pokřikům. Teď si fanoušci můžou díky internetu vybírat z repertoáru celého světa a sami se mohou rozhodnout, co budou křičet anebo zpívat, taky muzika je na stadionech jiná i doprovodný program, stadiony jsou modernější.
Podpora Ocelářů během prvního extraligového utkání v Pardubicích.
Jak jste vlastně tehdy vymýšleli pokřiky a chorály? Kopírovali jste to, co jste slyšeli jinde na stadionech, protože člověk nemohl mít kvůli absenci internetu přehled, jaké jsou fanouškovské trendy nejenom u nás, ale i ve světě.
Něco bylo okopírované. Někteří kluci od nás jezdili hodně na Baník do Ostravy, takže něco jsme měli převzaté od Baníkovců, ale upravené tak, aby se to dalo použít i v třineckém prostředí. Něco jsme si naopak vymysleli sami, nejčastěji jsme tyto nové pokřiky pilovali na výjezdech. Tam se totiž pravidelně scházela sorta lidí, kteří chtěli aktivně fandit. Tenkrát to bylo fakt v mnohem jiné. Nebyly mobily, facebook apod., takže slova nových pokřiků jsme třeba na domácích zápasech rozdávali lidem v kotli napsané na papírcích, protože my výjezďáci jsme je už uměli.Ty jsi zažil jako aktivní fanoušek i historický postup do extraligy. Třinec porazil v tehdejším semifinále 1. ligy Jindřichův Hradec 3:0 na zápasy. A protože se v tom roce z extraligy nesestupovalo, naopak nejvyšší soutěž se rozšiřovala, mohly vypuknout oslavy, které byly asi velké.
Bylo to super! Vynikající tažení první ligou! V lednu přišly posily jako Viktor Ujčík, Roman Kaděra, Pepa Marha, Michal Hlinka, tehdy jeden z výborných gólmanů, takže vzpomínky jsou a velké! Velice dobrá byla i zpáteční cesta! Přiznám se, že oslavu si moc nepamatuji, je to totiž přes 20 let a také celková únava byla opravdu velká. Užili jsme si to ovšem i po návratu do Třince, kde jsme slavili ještě minimálně další den.Jaký byl skok z první ligy do extraligy z pohledu fanoušků? Předpokládám, že před postupem fanoušci soupeřů do Třince, snad s výjimkou těch nejbližších, moc nejezdili…
Nejvíc se mi vryl do paměti první výjezd do Pardubic. Tenkrát jsme vyhráli 6:2 a mám pocit, že první náš gól dával Lubo Sekeráš, ale to se možná pletu, je už to přece jen dávno. Bylo to pro nás v mnohém nové. Tenkrát jsem začal organizovat i první výjezdy s pomocí tehdejšího ČSAD, pamatuji si, že zrovna v těch zmíněných Pardubicích nás tam byly asi dva anebo tři autobusy, tenkrát byl sektor pro hosty ještě naproti domácímu kotli, dneska už je jinde. Ale ty extraligové zápasy byly super!
Výjezd ocelářských kotelníků do Znojma v devadesátých létech.
Jak jste tehdy svolávali lidi na výjezdy? V polovině devadesátých let ještě neměl každý internet doma, nebyl facebook…
Buď jsme si udělali nějaké letáčky, rozvěsili je po stadionu, řidiči je rozhodili po autobusech. V tomto ohledu nám vycházeli vstříc i lidé z klubu. Upoutávky na výjezdy se objevovaly i ve werkovém rozhlasu, v Hutníku a informace o výjezdech se hlásily i během domácích zápasů v hale.Kdy jsi přestal chodit do kotle? Jak dlouho ti ta fanouškovská aktivita a role nepsaného vůdce tehdejší fans scény v Třinci vydržela?
Mám dojem, že v kotli jsem strávil cca 13 anebo 14 let svého života. Aktivní jsem přestal být někdy na přelomu roků 2002, 2003. Pak jsem asi ještě tři roky v kotli stával, než jsem si koupil permanentku na sezení. Ale postupem času přišly jiné starosti a byli tam další kluci, kteří měli zájem pokračovat v těchto aktivitách a nakonec převzali tuto vůdčí roli. Měli na to mnohem víc času než já.
Marek v obležení extraligových kamarádů ze Sparty a Karlových Varů.
Nicméně věrný třineckému hokeji jsi zůstal až do dnešní doby. Vím, že dneska chodíš stále, jen už sedáváš jinde.
Ano. Od první extraligové sezony mám permanentku, kupuji si ji každý rok. Od toho zmíněného roku 2003 už mám však permanentku jen na sezení. Nohy už nevydrží to, co kdysi. Takže dnes už jsem v kotli jen na výjezdech, protože na venkovních stadionech nás mnohdy jinde, než do sektoru pro hostující fanoušky, nepustí.Zmínil jsi výjezdy. Kolikrát do roka se dostaneš ještě ven?
Moravu jezdím komplet. Tedy pokud dostanu v práci volno anebo mi vyjdou směny. Ale moravské mančafty zvládám pravidelně. Pak ještě vyjíždím např. do Pardubic, ty totiž nejsou až tak daleko, často se jezdilo i do K. Varů, kde máme dobré vztahy s jejich fanoušky, teď už se tam bohužel nepodíváme, ale jezdím taky na Spartu, sem tam do Litvínova. Hodně se to odvíjí od té práce. Ale 10-12 výjezdů ročně zvládám. Plus play off samozřejmě. To jezdím vždycky celé.Na závěr otázka, která musí zaznít. Na zápasy chodíš přesně 30 let. Jaký je tvůj nejsilnější zážitek v životě s třineckým hokejem? Když bys musel zmínit jen jeden…
Jednoznačně titul v r. 2011. Byl to splněný sen mnoha generací třineckých fanoušků. Bylo to hlavně o emocích. Ty tam byly vyšponované na maximum.
S manželkou Ivanou sdílejí společnou lásku k hokejovým Ocelářům.
FOTO: osobní archív Marka Brody
