Máme zas sebou další divoký zápas v Champions Hockey League, svým vývojem byl dost podobný tomu domácímu s Rapperswilem (6:7pp). Troufám si tvrdit, že v tomhle se mnou budeš souhlasit. Proč ale Oceláři nezvládli zápas, ve kterém vedli, znovu dovézt do vítězného konce a v klidu?
Hlavní důvod, proč to jsou takové divočiny, jsou nová pravidla. Když máš přesilovku pět na tři a hraješ ji celé dvě minuty, góly logicky začnou padat. Kdybychom za stavu 5:2 doma se Švýcary v takové přesilovce dostali jen jeden gól, už bychom to uhráli. Bod číslo dva, který se vztahuje k dnešku: My děláme školácké chyby ve chvíli, kdy v zápase vedeme. Včetně zbytečných faulů.
Přitom byl dnes Třinec v roli toho, komu nekončící přesilovka pomohla zpátky do zápasu. Po nepovedené první třetině jste na začátku té druhé dvěma góly srovnali na 2:2...
A o to je to teď po zápase pro nás horší. Pravidlo jsme využili, vykopali jsme se z díry a pak se do ní zase sami zahrabali zbytečnýma chybama, zbytečnýma faulama...
Když budeme chtít být pozitivní: Ukázal tým charakter tím, jak se vrátil do zápasu a dokonce skóre i přes dvojnásobné manko v průběhu druhé třetiny na chvíli otočil ve svůj prospěch?
Určitě! Asi bychom z toho ale nakonec měli všichni lepší dojem, kdybychom tady to vedení - stejně jako minulý týden doma s Rapperswilem - udrželi. Na jednu stranu, v teoretické rovině, je fajn, že s TOP týmy Evropy dokážeme hrát vyrovnanou partii, v některých pasážích zápasů být dokonce lepší, ale finále je stejně o tom, jaký stav svítí na časomíře na konci zápasu... A tam nám to zatím neklape. A pozor, není to o smůle. Je to kvůli věcem, které prostě nesmímě dělat.
V Champions Hockey League mají za sebou Oceláři třetí zápas, třetí velmi vyrovnaný zápas. Jenže potřetí z ledu odcházejí jako poraženi a mají jen bod, co s tím?
To jsou věci, které si musíme nastavit v našich hlavách. Jsme na začátku sezony a musíme zase všichni pochopit, co nás v posledních letech k cíli dovedlo. Loni nám to pár měsíců taky trvalo, ale na to se nemůžeme vymlouvat. Musíme si to mezi sebou v kabině vyříkat. Říct si navzájem, co jeden od druhého očekáváme. Před ostrým startem extraligy tady ve Finsku máme ještě jeden zápas. Já doufám, že bude vítězný.
Trefně jsi poznamenal, že také loni si Oceláři na začátku sezony prošli výsledkovou krizí. Víte tedy, co dělat?
Je frustrující, když tu cestu znáš a vidíš, že tým se jí vzdaluje. Jsou z toho pak i nepříjemné věci v kabině, protože si je musíme vyříkat. Na druhou stranu, budeme mít zase čistý stůl, řekneme si je. Minulou sezonu jsme si to nechali ujet, stálo nás to snad první čtyři zápasy v základní části. Letos doufám budeme zkušenější a uvědomíme si to dřív.
V neděli hrají Oceláři v Lahti, vedou k vítězství skutečně jen tyhle dvě věci: Nefaulovat a nedělat chyby?
Pro fanouška to bude možná těžko pochopitelný, ale je to hlavně o tom, jak budeme hrát s pukem v klíčových pasážích utkání. Něco jiného je hrát na útočné modré, když jsi ve vedení: To si možná někteří hráči ještě mohou dovolit něco zkusit. Za stavu 4:4 je to ale zbytečné. Musíme hrát trpělivě a na své šance si počkat, protože máme dost dobré hráče na to, abychom věděli, že když šance přijde, gól z ní dáme. Rapperswilu jsme dali šest gólů, dneska čtyři: Oba tyhle zápasy jsme měli vyhrát.
