Vrána začínal hokejovou kariéru s Krejčím, lákal jej i do Třince

Oba pocházejí ze Šternberka, kde od první až do páté třídy hráli v jednom útoku, než přestoupili do Olomouce. „Jsme stále v kontaktu a častokrát v našich rozhovorech padlo, že bychom si rádi spolu ještě jednou zahráli. Když se proto spekulovalo o jeho konci v Bostonu a návratu do extraligy, zeptal jsem se jej, zda sem nechce,“ prozradil Vrána.

 

„Říkal jsem mu například, že je tu špičkové zázemí a že se tady bude cítit jako v NHL. Nemusíme si nic nalhávat, ve srovnání s Olomoucí jsme někde jinde. Ale nepřemlouval jsem ho, to bych ani nezkoušel. Stejně jsem z něj cítil, že už je rozhodnutý. Upřednostnil rodinu a klub, za jehož áčko si chtěl v extralize vždy zahrát. Chápu jej, v jeho kůži bych se asi zachoval stejně,“ dodal.

Oba začali společně v přípravce, byť je Vrána o rok starší. „Řešil jsem to nedávno kvůli malému (synovi Leovi) a táta mi říkal, že mě postavil v pěti letech na brusle, a když mě viděl, tak mě hned stáhl z ledu. Prý jsem byl úplně hrozný. Říkal, že jsem neměl ještě dobře vyvinutou postavu a že jsem nebyl na hokej připravený, tak jsem si ještě rok počkal. Začínal jsem proto v šesti,“ vysvětlil třinecký kapitán.

 

Pousměje se i nad tím, že chtěl původně chytat a myslí si, že Krejčí taky. „Když se na tréninku ptali, kdo chce být gólmanem, všichni zvedli ruku. Hrávali jsme hodně venku na ulici a každý chtěl mít tu čepici, dělat zákroky. Sbírali jsme kartičky a gólmani NHL měli namalované masky, to se u nás tehdy moc nenosilo. To všechno nás lákalo. Můj otec navíc chytal kraj a chvilku i druhou ligu. Táta se ale v ten moment na mě podíval a říkal: ,Dej tu ruku dolů‘,“ řekl pobaveně Vrána. „To samé asi bylo i u Davida, taky chtěl možná zpočátku chytat. Shodou okolností jeho starší bratr Zdeněk, který začínal s námi, se stal brankářem,“ doplnil.

 

 

Vrána i Krejčí jsou shodně středními útočníky, ale ve Šternberku nastupovali vždy v jedné formaci. „David hrál na křídle, asi na pravém, já jsem dělal centra. Šlo nám to, na ledě jsme si rozuměli. David udělal ve čtvrté třídě dokonce za sezonu přes sto bodů. To bylo fakt hodně, i když si už nepamatuju, jakou soutěž jsme hráli a v kolika zápasech je nasbíral. Střetávali jsme hodně s Kopřivnicí, Novým Jičínem a Uničovem, ale dokázali jsme porazit i Olomouc. Jen nevím, zda to bylo v lize nebo na turnaji,“ pokračoval.

 

Podotkl, že v té době byl Šternberk ještě hodně konkurenceschopný. „Však také Olomouc pět šest kluků od nás přetáhla k sobě. Prý nás vyměnila za použitou rolbu. Netuším, zda je to pravda, ale pokud jo, udělala velmi dobrý kauf,“ řekl Vrána s úsměvem. „Sešel se nám i v Olomoucí slušný ročník a vyhráli jsme třikrát po sobě mistra, od šesté až po osmou třídu. S Davidem jsme toho už ale moc nenahráli. Je o rok mladší, nastupoval ve své kategorii, já se staršími. I když občas si jej naši trenéři vytáhli a jezdil s námi,“ doplnil.

Petr Vrána prozradil, že trávil v dětství s Davidem Krejčím docela dost času. „Nechci říci, že jsme spolu vyrůstali, ale znali jsme se odmala. Jeho bratr Zdeněk byl stejně starý jako já, David by o rok mladší. Jezdili k nám na chalupu, jednou jsem byl s jeho rodinou na dovolené v Chorvatsku. Spojoval nás ale hlavně hokej a sport, kolem toho se to točilo,“ uvedl Vrána.

 

Připojil i úsměvnou historku, kterou zažil s Krejčím u svého bratrance. „Jeli jsme na kolech, už nevím, zda se vykoupat, nebo jsme byli na fotbale, a po cestě zpátky jsme viděli zahradu s meruňkami. Zrovna zrály, dostali jsme na ně chuť, a tak jsme tam vlezli, abychom si pár natrhali. Přistihl nás ale nějaký děda, zřejmě majitel. Zdrhali jsme, přeskočili plot, sedli na kolo a zjistili, že máme prázdné duše. Než na nás vyběhl, vytáhl nám ventilky. Přechytračil nás, asi jsme nebyli první, kdo mu na meruňky lezl,“ směje se Vrána.

 

„Jeli jsme i tak po vypuštěných kolech, co to šlo, a nechytl nás. Byl už ale starší, vyloženě nás nenaháněl. Spěchali jsme pak ke mně a ve sklepě jsme hledali ventilky, abychom vrátili kola do původního stavu a aby z toho doma nebyl průser. Tehdy se takové věci dělaly, byla jiná doba. Dnes bych samozřejmě svému synovi řekl, že se tohle nesmí a že bych mu za to naplácal.“

Jejich cesty se hokejově rozdělily po sezoně 2000/01, ve které byl Vrána v dresu Olomouce suverénně nejproduktivnějším hráčem dorostenecké extraligy (38+48 ve 41 zápasech) a přestoupil do Havířova. Krejčí zamířil ve stejný čas do Třince, se kterým získal během dvouletého působení titul v dorostu.

 

„Nevím, zda byl tehdy i v mém případě ve hře Třinec. Ve prospěch Havířova mluvilo, že jsem mohl hrát nejen za dorost a juniorku, ale také jsem mohl trénovat s chlapy. Dokonce jsem za jejich áčko nastoupil i v extralize. V Třinci bych stejnou možnost asi nedostal,“ vysvětlil Vrána.

 

Dokonce se do nového působiště vydal i s otcem Václavem. „Souhlasil s mým přestupem, ale řekl, že půjde do Havířova se mnou. To byla jeho podmínka. Nechtěl mě pustit samotného a šel tam trénovat k mládeži,“ dodal.

Ze skupinky dvaceti hráčů, kteří začali ve Šternberku v roce 1991 v přípravce s hokejem, to dotáhli dva až do NHL. Petr Vrána nastoupil za New Jersey k 16 utkáním, David Krejčí si v dresu Bostonu připsal i s play off 1118 startů. Zajímavé je, že první trenéry dělali oběma jejich tátové, kteří tam vedli mladé mužstvo od první do páté třídy.

 

„Postupovali s naším ročníkem a asi dělali něco dobře,“ řekl Vrána. „Vzpomínám si, že byly dny, kdy se v první a druhé třídě hodně bruslilo. Minimálně dvakrát týdně. Asi si oba dobře uvědomovali, že základem hokeje je dobrý pohyb na ledě. Když umí hráč dobře bruslit, tak potom jednodušeji zvládne věci s pukem. Získává také čas a nemusí přemýšlet nad bruslením, které dělá tak nějak automaticky. S Davidem nás navíc hokej bavil, měli jsme asi také nějaký talent a hlavně štěstí na místa i lidi, kde jsme byli. Drželo nás zdraví. To všechno je důležité,“ zamýšlel se.

 

Podotkl, že oba tátové ale přistupovali ke všem stejně. „Nedělali rozdíly mezi námi a ostatními. Neřekl bych ani, že by se nám věnovali jinak nebo víc,“ řekl Vrána. „Necítil jsem z táty ani vysoké osobní ambice, že by mě přehnaně tlačil do tréninků. Věřím, že kdyby viděl, že mi to nejde, tak by mě do ničeho nenutil. Samozřejmě přišly dny, kdy se mi nechtělo vstávat brzy ráno na trénink, tak řekl: ,Kamaráde, takhle ne. Jdeš.‘ Ale takhle to má každé malé dítě,“ pokračoval.

 

Vrána ale přiznal, že jednu velkou výhodu měl. „Trávil jsem hodně času na ledě. Do Olomouce jsem denně dojížděl od šesté třídy s Davidem a dalšími kluky do školy a na tréninky vlakem. A když jsem se vracel, vycházelo to tak, že měl táta trénink s dětmi ve Šternberku. Přidal jsem se. Bruslil jsem a byl jsem tak další dvě hodiny na ledě. Bavilo mě to. Pro dítě, ať už dělá jakýkoli sport, je super, když má furt možnost být v tom. Ať už házet na koš, kopat do balonu. V tom jsem měl velké štěstí.“

Petr Vrána debutoval v 16 a půl letech v dresu Havířova v nejvyšší soutěži mužů. O NHL, kam ho draftovalo v roce 2003 ve druhém kole New Jersey, ale v té době nesnil.

 

„Znal jsem samozřejmě Jardu Jágra, Bobbyho Holíka, ale neuvědomoval jsem si, že je šance, abych se tam taky dostal. Mně připadala NHL hodně vzdálená, i tím, že na rozdíl od dnešní doby, nebylo tolik možností, jak ji sledovat. V televizi jsme měli tři programy a sbírali jsme maximálně hokejové kartičky,“ pousmál se Vrána.

 

Dodal, že neměl ani hokejový vzor. „Hodně se mi líbili Forsberg, Sakic, ale že bych je nějak kopíroval, to ne," upřesnil Vrána. Pobaveně ale dodal, že měl stejně jako ostatní knížku Jaromíra Jágra a zkoušel podle jeho příkladu dělat tisíc dřepů denně. „Myslím, že jsem to ani jednou nedal. Nešlo to, bolela z toho kolena, tak jsem od toho po nějaké době ustoupil. Spíše mě bavilo jezdit na kole, s kamarádem jsme pravidelně o víkendech vyráželi do terénu. Anebo jsem se šel třeba na dvě hodiny jen tak proběhnout do lesa,“ pokračoval.

 

Až s přesunem do zámoří zjistil, že je NHL blíž, než by jej napadlo. V kanadské juniorské soutěži zazářil hned v premiérové sezoně a za Halifax nasbíral i s play off přes sto bodů (42+61) v 96 zápasech. „Dařilo se mi a tehdy jsem si poprvé uvědomil, že tam můžu hrát. I tím přístupem a zájmem lidí okolo. Sledovala nás média, na zápasy chodili skauti. Až po odchodu do Kanady mi v její juniorce docvaklo, že by to mohlo vyjít až do NHL,“ vzpomínal Vrána, který ve třetí sezoně v Halifaxu nosil i kapitánské céčko. Stejnou funkci zastával také na juniorském MS, kde zařídil českému výběru v roce 2005 boji o třetí místo gólem v prodloužení bronzové medaile.

Petr Vrána a David Krejčí už zkřížili proti sobě hokejky začátkem října v Olomouci, kde Třinec vyhrál 2:1. Odveta je na programu tuto neděli od 15.30 na ledě Ocelářů.

 

„Bylo poznat, že je prostě někde jinde,“ řekl třinecký kapitán Petr Vrána. „Má obrovský přehled a skvělou nahrávku, tohle ho zdobilo vždycky. Umí si hru zpomalit a rozehrát, jak potřebuje. Tam je vidět obrovský rozdíl, a tím, jak je NHL rychlejší a byl zvyklý na vyšší tempo, tak tady má na vše víc času. Je ohromně nebezpečný. Ne náhodou je čtvrtým nejproduktivnějším českým hráčem (i s play off) v historii NHL. Sledovat takového hráče v akci je úžasný zážitek pro mladé kluky i diváky,“ pokračoval.

 

Olomouc odehrála 22 kol a je sedmá s 36 body, za sebou má Kometu Brno, Spartu Praha i Liberec. „Hráč takového kalibru, ať přijde kamkoli, tak tým pozvedne a dělá hráče okolo sebe lepšími. Ostatně, kdyby chtěl, mohl v Bostonu prodloužit smlouvu a pokračovat v NHL. To mluví za vše,“ dodal.

 

Třinec byl v 11. kole prvním týmem, který Krejčího ubránil. „Nebylo to jednoduché a možná jsme měli i trochu štěstí. Hodně hrozil v přesilovkách a v závěru měl několik nepříjemných střel,“ řekl Vrána. „Prohodili jsme s Davidem i pár slov, ale každý se hlavně soustředil na svou hru. V ochozech jsme ale měli spoustu kamarádů a psali, že se na nás byli podívat. Dokonce přišla i moje babička, ta byla na hokeji asi podruhé v životě,“ uzavřel s úsměvem.