S hokejem začínal ve čtyřech letech. Do Werk areny na Lesní jej poprvé přivedl otec. Hokej hráli jeho bratranci a právě od nich si vypůjčil první výzbroj. Jeho kariéra ale neměla dlouhého trvání: "Skončil jsem už v osmnácti. V té době jsem byl "prvoročák" v juniorce. Další sezonu jsem měl být "druhoročákem", jenže svaz nám de facto zrušil sezonu tím, že se jednotlivé ročníky posouvaly. To znamenalo, že bychom automaticky museli naskočit do mužské kategorie. Moc dobře jsem věděl, že na třineckého áčko nemám a nepůjdu ani do Frýdku. Nevěřil jsem si a zároveň jsem věděl, že nechci nikam za hokejem dojíždět. V té době už mě to táhlo k trenéřině, proto jsem skončil. Tehdy jsem ještě studoval obchodní akademii, škola měla přednost. Pár lidí mě přemlouvalo, ať ještě s hokejem pokračuji, že jsem do toho investoval spoustu času a energie. Vnitřně jsem ale cítil, že bych se měl ubírat jiným směrem," vypráví Papaj.
Pro hru zvanou lední hokej neměl ideální tělesné parametry. Měří jen něco lehce přes 170 cm a nemá ani mnoho kilogramů, kterými by si u soupeřů sjednal respekt: "Nízký vzrůst je v hokeji hendikepem ale někdy i výhodou. Menší hráč je hbitější, rychlejší. Například Rosťa Martynek je toho jasným důkazem. Na ledě jsem se vždy cítil rychlejší a snažil se z této přednosti těžit. Už od dorostu jsem ale měl problém s váhou. Ještě v juniorce jsem míval jen nějakých 60 kilo, což byl docela problém. Možná také to byl jeden z důvodů, proč jsem jako hráč skončil. Viděl jsem, že někteří kluci jsou na tom silově daleko lépe a tento hendikep už jen těžko doženu."
Po konci sezony 2017/18 tedy seriózně zvažoval, jak dál naložit se svým profesním životem: "Původně jsem si hledal brigádu na léto, ale zároveň jsem jen tak nezávazně oslovil Slobodana Ruska, který v Třinci organizuje letní kempy pro děti. Zeptal jsem se, zda nehledá nějakého pomocníka. Jeho odpověď byla kladná a za týden jsem se hlásil na jeho kempu. V té době jsem už ale neměl žádné hokejové vybavení. Domluvil jsem se proto se skladníkem, jestli by mi půjčil výstroj, kterou jsem po konci minulé juniorské sezony odevzdal. Krátce poté se mi ozval také manažer mládeže Jozef Daňo, zda bych to v klubu jako trenér nezkusil. Nabídka přišla v ideální čas, neváhal jsem!"
Ještě coby hráč patřil k nejlepším bruslařům a nabyté znalosti se nyní snaží předávat rovněž nejmladší generaci: "Mám v klubu na starost rozvoj dovednostních schopností v žákovských kategoriích. Základem hokeje je správná technika bruslení. Až potom se k tomu snažíme připojit nějaké kličky a další věci, které mohou použít v zápase. Absolvoval jsem semináře u Tomáše Paciny, což je hlavní "skills" kouč a metodik ČSLH. Letos jsem získal trenérskou licenci B. Kromě "skills" tréninků jsem ještě asistentem hlavního kouče u páté a sedmé třídy. Tahle práce mě naplňuje, našel jsem se v tom. Ve sportu se pohybuji od dětství a prakticky nic jiného neznám. Je to velmi pestré, protože není to pouze trenéřina, ale mohu se žáky procvičovat dovednostní prvky. Je radost vidět, jak se děti zlepšují, jak dělají pokroky."
Mladý kouč vyjadřuje vděčnost některým mentorům, kteří jej ovlivnili a zároveň pro něj byli inspirací: "Během hráčské kariéry mi nejvíc pomohl Vlasta Wojnar, současný kouč Frýdku-Místku. Jako trenér nejvíc čerpám z postřehů Romana Šimíčka, Reného Muchy a Roberta Jaglaře. Těmto kolegům bych rád srdečně poděkoval za velmi cenné rady v mých začátcích."
Vést tréninkové jednotky v současné nestabilní pandemické realitě není vůbec jednoduché. Trenéři jsou mnohdy nuceni improvizovat: "Máme na webu různá videa, kde jsou příklady, jak správně cvičit, aby se udrželi ve formě. Tento týden jsme se s klukama snažili chodit ven a trénovali v menších skupinkách. Dělali jsme různá cvičení na posilování s vlastní váhou. Zkoušeli jsme hry na malém prostoru, hráli jsme basketbal či fotbal. Situace je stále dost nejistá, ale věřím, že brzy se vše vrátí do normálu a budeme znovu naplno trénovat a hrát."
