Jaká je nejsilnější vzpomínka na mistrovský ročník 2010/11?
Rád se ve vzpomínkách vracím k celé sezoně. Už od začátku jsme prokazovali dobrou výkonnost. Měli jsme super kádr a dokázali si sednout i po lidské stránce. Při cestě za titulem to bylo hodně vidět, bylo to cítit. Podařilo se dát dohromady opravdu výborný kolektiv. Vzpomínám na to s úsměvem na rtech. Klíčovou části play off bylo jednoznačně semifinále proti Slavii. Tam se lámal chleba, tam se ukázala morálka a pravý charakter týmu. Prohrávali jsme 1:3, ale cítili jsme, že máme lepší tým, jen to musíme vydolovat. Finále s Vítkovicemi vypadalo výsledkově jednoznačně, ale bylo to hrozně těžké. Po semifinále jsme ovšem byli pořádně nastartovaní. Od té doby jsme věděli, že na cíl, který jsme si vytýčili, dosáhneme.
Dařilo se Ocelářům, ale i z osobního hlediska to byla možná nejlepší sezona kariéry. Včetně play off jsi posbíral parádních jedenáct gólů a dvaadvacet asistencí.
Nad všechny osobní statistiky povyšuju týmový úspěch. Bude to možná znít jako fráze, ale kdybychom neměli tak skvělý, útočný tým, asi bych taková čísla neměl. Ano, dařilo se mi, svým dílem jsem přispěl k úspěchu, ale bez kluků, bez trenérů, bez té party, kterou jsme dohromady dali, bych neměl šanci. Je mnoho skvělých hráčů, kteří měli krásnou kariéru, ale nezískali titul. Nám se to před deseti roky povedlo a byl to krásný dárek pro celý Třinec, který neskutečně žil hokejem.
Udržuješ s někým ze současného týmu stále kontakt?
V aktuálním kádru už moc kluků, které bych lépe znal, není. Mám radost, že v týmu stále fungují na vysoké úrovní třeba Martin Růžička či Erik Hrňa. Skvělou práci v Třinci odvádí Venca Varaďa. Byl to výborný spoluhráč a teď je obrovským přínosem i na střídačce.
Tvoje kariéra byla poměrně pestrá, prošel jsi mnoha kluby. Dá se říct, že pět let strávených v Třinci bylo nejlepší etapou hokejového života?
To rozhodně. S klidným srdcem mohu říct a nikoho tím neurazím, když řeknu, že v Třinci to rozhodně byly nejpříjemnější roky kariéry. Užíval jsem si to po všech stránkách. Z osobního hlediska to opravdu bylo angažmá číslo jedna. Na Třinec nedám dopustit.
Předpokládám tedy, že v současné době pozorně sleduješ, jak si bývalý klub vede v rámci letošního play off...
Semifinálovou sérii sleduju velmi bedlivě. Podařilo se mi dokonce během sezony navštívit jeden domácí třinecký zápas. Klukům moc držím palce, ať to dotáhnou za dalším titulem. Jinak to ani být nemůže.
Brusle jsi pověsil na hřebík před třemi roky, kdy ti skončilo angažmá v Krakově. Nestýská se ti po hokeji?
Docela ano. Ještě než vypukla pandemie, chodil jsem tady u nás v Budějovicích hrát veteránský hokej, kde se scházeli takoví vysloužilci jako já. Bylo to kvalitní hokejové setkání jednou týdně, bohužel kvůli covidu teď na led nemůžeme. S očekáváním vyhlížíme, kdy se situace vrátí do normálu. Jiná angažovanost v hokeji zatím není, ačkoliv neříkám, že by mě to nezajímalo a nelákalo.
Kterým směrem se po konci hokejové kariéry ubíral tvůj profesní život?
Během kariéry jsem se hodně nacestoval a věřte, že doma je nejlíp. Nejvíc času teď věnuji rodině, máme malého syna. Krom toho pracuju ve firmě rodičů. Už jsou v důchodovém věku a cítím povinnost jim pomáhat, protože rodičům vděčím za vše, co jsem v kariéře dokázal. Hokeji se už věnuji pouze jako fanoušek a soukromý analytik sám pro sebe (usmívá se).
