Šest let v kuse deptal centry na vhazování i obrany všech týmů v extralize. Jestli se někdo v Tipsport extralize neštítí špinavé práce, je to on... V klíčových zápasech sezony, jako by Tomáš Marcinko neznal bolest a čím byl zápas důležitější, tím rostl jeho výkon. Slovenský útočník byl po celou tu dobu srdcem týmu, také on se ale teď s rodinou Ocelářů loučí.
Marcinko za Třinec odehrál 360 zápasů, posbíral 207 bodů... Zahrál si v jeho dresu pětkrát extraligové finále, má čtyři zlaté medaile. Další ve WERK ARENĚ nepřidá, s ohledem na vlastní rodinu ho to táhne blíže svému domovu v Bratislavě, i proto se rozhodl přijmout nabídku Komety Brno.
"Máme malou holčičku, v průběhu letošního play off se nám narodil také chlapeček. Rodina mi tady chybí, potřebuje mě. A já potřebuju je, chci být dobrý manžel a táta," říká Tomáš Marcinko v posledním rozhovoru pro klub, ve kterém zažil nejkrásnější chvíle své sportovní kariéry.
Když se na začátku rozhovoru vrátíme k prvním okamžikům po konci šestého finále, té nijak neskrývané radosti na tribunách i na ledě, asi jsem v celé WERK ARENĚ neviděl víc dojatého člověka, než jsi byl ty sám. Je to tak?
Ono to tam na mě tak nějak všechno dolehlo, byl to obrovský mix emocí. Člověk má zaprvé velikou radost, protože dosáhl toho největšího úspěchu, na druhé straně jsem si moc dobře uvědomoval, že je konec. Že to v Třinci bylo naposled. A tak jsem tomu nechal volný průběh, vůbec se tomu nešlo bránit a ani jsem nechtěl.
Promítly se ti hlavou vzpomínky na šest krásných let v Třinci?
Já myslím, že si člověk začne vybavovat vše, co má za sebou až časem. Budou to velmi příjemné vzpomínky. Přiznám se, že jsem ani neměl čas na to přemýšlet, poslední dny i s ohledem na oslavy byly hektické. Teď jsem doma na Slovensku, konečně s celou rodinou a doháním čas, kdy jsem s ní jako táta v posledních týdnech nemohl být.
Jak těžce se ti s Třincem loučí?
Těžce, velmi těžce. Strávil jsem tady šest sezon, šest krásných let. Z Třince se stal můj druhý domov, o to je to náročnější. Žil jsem tady, zvykl jsem si na město, na stadion, na skvělé prostředí, které v rámci Česka v klubu nemá chybu. Nejvíc ze všeho mi ale stejně budou chybět lidi. Spoluhráči, trenéři, realizační tým, všichni co na klubu pracují od chlapů na vrátnici přes nejvyšší vedení. Z tohodle pohledu je pro mě osobně to loučení hodně náročné, ale je třeba to brát tak, že i to je součást našeho života.
Kdy v tobě uzrálo, že je čas jít dál?
S rodinou jsme to řešili už nějakou dobu. Teď se nám narodil syn, máme ještě skoro tříletou dcerku. Když jsem byl v Třinci, čas bez nich mi utíkal pomalu, zpětně vidím jak rychlé to bylo. Velmi mmi chyběli a já jim. Jako partner, manžel a táta. Cítil jsem, že k nim potřebuju být blíž, být s nimi co nejdéle. Vyhodnotili jsme si situaci tak, že nejlepší bude být co nejblíž Bratislavě.
Na co budeš v souvislosti s Třincem nejraději vzpomínat?
Na partu, lidi, spoluhráče. Na rodinné prostředí, které v Třinci je a které musí na každého zanechat ten nejlepší dojem. A pak jsou tady samozřejmě fanoušci... Chodili na nás ve velkých počtech, podporovali nás. Cítil jsem to pokaždé, když jsem šel do města. V potravinách, na poště nebo jen tak v restauraci jsem vždy potkal někoho, kdo za klubem stojí. To mluví za vše, lidé v Třinci hokej zbožňují, a o to složitěji se pak člověk s takovým prostředím loučí.
Má člověk v kontextu s tím čas si uvědomit, že byl celé ty roky součástí něčeho výjimečného? Že byl členem týmu, na který budou jednou vzpomínat i historici?
To je přesně ta věc, kterou si asi sám uvědomím teprve ve chvíli, kdy vzpomínat začneme. Samozřejmě si i já teď občas přečtu v novinách titulek o tom, jak mimořádné úspěchy klubu jsou, ale zatím na to tak nekoukám. Řeším rok po roku, sezonu po sezoně. Na vzpomínky si nechávám čas po kariéře, až k tomu dozraju. Samozřejmě ale musím říct, že hrát za Třinec bylo skvělé. Sbírali jsme medaile, co jsem sem přišel, vždy jsme došli až do finále. V podstatě jsem tady nic jiného neznal, zvykl si na to a přitom vím, že to nebyla samozřejmost.
To ti ostatně bude navždy připomínat docela slušná sbírka medailí, co?
Jasně... To je přesně ta věc, kterou když člověk časem vezme do ruky, hned se mu vybaví, co tady zažil. Hezké a konec konců i ty horší momenty, vždyť letošní sezona je toho důkazem. Základní část nebyla ideální, pak jsme na tom byli chvíli dobře, pak o to hůř. Ale zvládli jsme to...
Málokdo si asi uvědomí tu obrovskou porci dřiny, kterou jste museli zažít. Ty sám jsi vždy hrál v Třinci finále, máš za sebou šest extrémně dlouhých sezon. Kde na to sportovec bere síly?
Bylo to náročných šest let, neskutečně náročných. Stačí k tomu přičíst i cestování, klub nám vždy chtěl zajistit ten největší komfort, ale to množství zápasů bylo extrémních, hlavně v letošním play off. Bylo to vyčerpávající, na druhou stranu, mnohem horší to bylo po psychické stránce. Každý den jsme věděli, že musíme být připraveni, správně nastaveni mentálně a to jsou věci, které jsou často mnohem náročnější než fyzická stránka. Teď se navíc bavíme po vítězné sezoně, to se člověku na únavu zapomíná snáž. To vyčerpání je mnohem příjemnější (usměje se).
Každý s kým jsem mluvil, označil tohle play off za nejtěžší ze všech těch čtyř mistrovských. Umím si představit, že ty sám tohle tvrzení i vzhledem k narození syna v průběhu čtvrtfinálové série se Spartou podtrhneš. Je to tak?
Jo, je to tak. Jedna věc je ta rodinná, kdy jsme se to museli naučit sladit tak, abychom situaci zvládli co nejlépe. Druhá věc je ta hokejová, kdy proti nám stáli opravdu velmi těžcí soupeři. Když to mám porovnat s předchozími play off, bylo to opravdu rozhodně nejtěžší.
Která chvíle byla nejtěžší?
Velmi náročná byla už série se Spartou, ten hlavní moment ale přišel na konci sedmého zápasu v Pardubicích a chycený nájezd Ondrou Kacetlem. Káca nám to vyloženě vychytal. Dvě, možná tři vteřiny před koncem, jsme najednou všichni věděli, že už neexistuje, že by se něco mohlo stát. To byl moment, který nás posunul do finále a vyhrál nám celou sezonu. Všechno z nás spadlo, pocity v tu chvíli byly úžasné, na tým padla euforie. Všichni experti, novináři, analytici viděli ve finále úplně jiné týmy, ale my to zase dokázali.
Máš ještě nějaký konkrétní moment, na který budeš v souvislosti s Třincem vzpomínat nejraději?
Těžko vypíchnout jen jeden... Mám jich z každé sezony několik. Ne jen ty hezké, možná bych promluvil o tom negativním, který nás nastartoval. Bylo to mé úplně první finále v Třinci, rok 2018 a pocit, jaké to je, když ve finále prohrajete. Pocit týmu, který neuspěje a sleduje, jak soupeř zvedá nad hlavu pohár. Je to nepříjemné, když to řeknu hodně jemně. Každý sportovec si v tu chvíli řekne, že tenhle pocit už nikdy nechce zažít bez ohledu na to, že i prohry patří ke sportu a k životu. Tahle konkrétně nás v Třinci posunula dopředu tak moc, že tým od té doby šlape takovým způsobem, že si vždycky najde cestičku, jak být úspěšný. Díky téhle jedné konkrétní prohře se už za rok dostavily ty nejkrásnější momenty. Chvíle, kdy vzduchem na konci sezony létají helmy, hokejky, rukavice a my na sebe skáčeme radostí, že jsme vyhráli. Letos to pro mě bylo o to sladší, že jsem na ledě mohl mít nejen manželku a dcerku, která už to vnímala, ale také malého chlapečka. Tohle byl můj speciální moment.
V čem spočívalo a spočívá kouzlo třineckého týmu?
Parta, parta, parta... Na ledě i mimo něj. Samozřejmě se tým před každou sezonou trošku měnil, ale jádro u sebe zůstalo. Noví kluci, kteří přicházeli, se velmi rychle přizpůsobili. Viděli, jakým se tady pracuje a na základě našich výsledků taky pochopili, že to funguje. Společně jsme šli po cestě, která byla nastavena a parta těch zkušených se spolu s trenéry starala o to, aby z ní nikdo neuhnul. Když pak makáte jeden za druhého, povzbuzujete se, i když se nedaří, protože taky takové momenty přijdou, věříte si a tohle všechno spojíte i s disciplínou a touhou, jsou předpoklady pro úspěch ty nejvyšší.
Když se nedaří, ukáže se síla týmu. Ukázala se i letos, když po jednom ze zápasů tribuna žádala odvolání hlavního trenéra Zdeňka Motáka?
Ano, bylo to velmi nepříjemné. Pro trenéra i pro mě osobně. Jako hráči jsme na ledě moc dobře věděli, co lidé křičí. Cítili jsme negativní atmosféru vůči němu a přitom jsme to byli my, co hráli na ledě a měli osudy zápasů ve svých rukách. Tehdy se nám nedařilo. Nehráli jsme tak, jak jsme měli. Jindy jsme zase hráli dobře, jen jsme nedokázali zápas vyhrávat. To se postupně nabalovalo, přišla série proher a kritické chvíle. Na druhou stranu, my si i tehdy po příchodu do kabiny řekli, že s tím budeme něco dělat. Takhle to bylo v Třinci vždy, po výhře i po prohře. Tohle byla ta naše vítězná mentalita, která se rodila už na trénincích, které často doprovázala spousta emocí a nás tím tréninky posouvaly dál. Nepanikařili jsme a věděli, že když budeme dál pracovat, otočí se to. Věděli jsme, jaký systém nás vede k úspěchu a co nejlépe umíme.
Jaké pro tebe bude proti Třinci na podzim hrát?
Já se na to snažím nemyslet, je brzo. Už teď vím, že to bude nepříjemné, navíc se mi to i dost špatně vyslovuje. Pořád si na to, že JÁ MÁM HRÁT PROTI TŘINCI nemůžu zvyknout. Až přijdu zpátky do WERK ARENY, budu potkávat všechny lidi, cítit to prostředí... Bude to speciální. Na druhé straně, jsem profesionál, teď mě čeká nová výzva a na ni se budu od léta soustředit.
