V Třinci jsi strávil deset sezon, což je úctyhodný počin. Zavzpomínej prosím na úplné začátky, kdy se hrálo ještě na staré Werk aréně a na spolupráci s Tomášem Dubou či Martinem Vojtkem, se kterými jsi byl v jednom týmu...
Přišel jsem do Třince v roce 2009 původně jen na zkoušku a po pár přípravných zápasech, které mi celkem vyšly, jsme se dohodli na smlouvě. Tehdy tu hráli třeba Tomáš Malec či Jožko Balej, což jsou moji spolužáci a spoluhráči z hokejových tříd a dorostu. Pamatuji si na svůj první zápas na Slavii a výhru 5:4, hned potom první domácí zápas ve staré Werk aréně, která opravdu měla své kouzlo. Mám v hlavě plno vzpomínek, třeba první play off proti Pardubicím s Dominikem Haškem. Dubis a Kokin byli super parťáci. Vycházeli jsme výborně a myslím, že Kokin je stále symbol a třinecká legenda.
Sezona 2010/11 a zisk prvního mistrovského titulu Ocelářů. Jak na tento rok budeš zpětně vzpomínat, co ti nejvíc utkvělo v paměti?
Měli jsme skvělý kolektiv a fantastické hokejisty. Ať už to byl třeba Bonkie, Krajíc, Láďa Kohn, Venca, Zíbák, Růža, Hansi Peterek. Mužstvo od přípravy šlapalo. Vítězství v základní části a v play off, samozřejmě nezapomenutelné semifinále proti Slavii, kdy Venca svedl vítěznou bitku s Vašíčkem a potom finále s Vítkovicemi, titul na domácím ledě. Úžasné zážitky, vzpomínky a pocity. Přesně pro tyto momenty se vyplatí makat, trénovat a dělat sport.
Rok 2012 a výborné výkony v Třinci tě posunuly do slovenské reprezentace, kde jsi na MS získal stříbro. Bereš to jako největší úspěch kariéry?
Mistrovství světa jsem zažil už v roce 2010 (Kolín), 2011 (Bratislava) a v roce 2012 v Helsinkách, kde s námi nikdo moc nepočítal, ale nakonec se dala dohromady super parta, kterou navíc doplnilo několik hráčů z NHL a podařilo se druhé místo. Zachytal jsem si ve finále a podobně jako je titul s Třincem to jsou neopakovatelné zážitky, které vám nikdo nevezme. Byl to obrovský úspěch pro slovenský hokej a například návrat domů a cesta z letiště na náměstí SNP, to bylo fantastické, nezapomenutelné.
Od roku 2012 působil v klubu Šimon Hrubec, se kterým tě pojilo velké přátelství, fungovala mezi vámi vzájemná chemie, Šimon sám několikrát povídal, že tě vnímá jako člena rodiny. Co bylo tím faktorem, že jste si rozuměli na ledě i v soukromí? Zkus nabídnout nějakou humornou historku ze společného působení...
Šimi je kapitola sama o sobě (usmívá se). My jsme si už zvykli "vyznávat lásku" skrz média, tak v tom budu trošku pokračovat. V první řadě to je skvělý brankář, evropská špička. Musím říct, že jsme si spolu za těch sedm let v kabině a po pěti letech jako sousedi na jednom poschodí, vybudovali super přátelský a dnes už v podstatě rodinný vztah. Těch příběhů je obrovské množství a ne všechny historky jsou publikovatelné (usmívá se). Ale jedno z prvních setkání je asi moje nejoblíbenější. První týden na ledě a po pár cvičeních se potkáme při mantinelu a já říkám, že jsem "smädný". Na to Šimi reagoval jen takovým neutrálním výrazem tváře a pokrčením ramen. Tak si říkám, že on asi není. Za deset minut se situace opakuje a já mu říkám, že už "nevladzem". Zase podobny výraz tváře. Tak si povídám, že asi je fakt natrénovaný, že je to velký borec. Ale potom mi říká - víš, sorry, ale já ti po slovensky nerozumím všechna slova a "smädný" a "nevladzem" fakt nevím, co znamená. Doufám, že dnes mi už aspoň trošku víc rozumí (usmívá se).
V klubu jsi měl velmi dobrý vztah s trenérem gólmanů Jardou "Čavarem" Kamešem. V čem byl Jarda pro tebe osobně největším přínosem a inspirací po golmanské a lidské stránce?
S Čavarem jsem se za ty dlouhé roky opravdu hodně spřátelil. Je to skvělý trenér, Šimon je myslím jeho nejlepší vysvědčení a ukázka kvality trenéra brankařů. Dokonce i mně naučil některé prvky "nové školy”, které jsem ze začátku odmítal dělat! A po lidské stránce je super člověk, máme spolu hodně zážitků a taky jemu musím poděkovat za společné sezony.
Na které další spoluhráče za těch deset let v Třinci budeš nejlépe vzpomínat?
Těch je samozřejmě mnoho. V Třinci kolektiv a šatna vždy fungovala a nikdy tam nebyly větší problémy. Dokázal bych vypsat asi 150 jmen. Rozhodně ale krom Šimiho to byli například Láďa Kohn, Jožko Hrabal, Zbyňa Irgl, Růža, Roťák, Dravec, Bobby Jank, Marek Zagrapan, Zíbák, Kokin a tak bych mohl pokračovat...
V minulé sezoně jsi za Oceláře chytal jen párkrát, potom následovalo hostování v Pardubicích, vypomáhal jsi ve Frýdku-Místku. Cítil jsi hořkost či zklamání, že tahle sezona pro tebe asi nebyla nejlepší, anebo jsi to vnímal jako realitu a snažil se mít pozitivní myšlenky?
Hořkost a zklamání asi jsou ta správná slova. Z mého pohledu to bylo dost nešťastně vyřešené a vykomunikované. Je to jediná černá tečka za těch deset let. Každopádně to ke sportu někdy patří.
Jak pozorně jsi sledoval letošní tažení Ocelářů za zlatem? Byl jsi v kontaktu se Šimonem, konzultovali jste něco?
Sledoval jsem v televizi de facto všechny zápasy, i když se musím přiznat, že jinak hokej před obrazovkou nesleduji prakticky vůbec. Klukům jsem moc držel palce, zlato si opravdu vydřeli a titul si celý klub naprosto zasloužil. Se Šimim jsem byl skoro denně v kontaktu, chytal úžasně, v každé sérii soupeřova gólmana předčil.
Jaký bude další vývoj tvé golmanské kariéry? Už máš jasno v tom, kde budeš působit?
Momentálně už trénuji s kondičním trenérem a co bude dál, to teprve řeším. Určité alternativy leží na stole, ale nikam přehnaně nespěchám a nedávám si žádný deadline. Další angažmá mi musí jednoduše dávat smysl i s ohledem na to, že bych rád začal studovat vysokou školu. Mám v plánu ekonomiku a management. Uvidíme, jak to nakonec dopadne (úsměv).
Co bys rád vzkázal všem fanouškům Ocelářů a lidem, kteří se točí okolo třineckého hokeje?
Třinec bude vždy moje srdcovka. Rád bych poděkoval lidem, kteří mi pomáhali a stali se součásti mého života na ledě i mimo. V první řadě Pavlu Markovi, že mi dal šanci se ukázat. Vždy jsme měli korektní vztahy a myslím, že pro třinecký hokej udělal velmi mnoho. Chci poděkovat lidem, kteří se starají o každodenní chod klubu na nejvyšší úrovni, ať už to je pan Czudek či Marek Chmiel. Osobní respekt a poděkovaní chci adresovat panu Moderovi za to, kam třinecký hokej posunul a že jsem mohl být jeho součásti. Děkuji trenérům, lékařům a speciálně chci vyjádřit vděčnost klukům kustodům, bez kterých by Oceláři nemohli fungovat na tak vysoké úrovni. Tráví na stadionu celé dny a připravuji vše tak, aby hráči měli maximální komfort. Tihle borci jsou opravdu k nezaplacení. Snad jsem na nikoho nezapomněl. Na závěr bych rád poděkoval třineckým fanouškům za neopakovatelné zážitky a podporu. V momentech, kdy mi to nešlo, jim děkuji za trpělivost. Chci jim vzkázat, ať při Ocelářích stojí ve chvílích dobrých i těch horších. Ať si váží toho, jaké si klub získal na evropském poli renomé. Aby si vážili toho, jaké prostředí ve WERK ARENĚ mají a co pro nich klub dělá, protože to je opravdu velký nadstandard. A hlavně přeji co nejvíc radosti z výher jejich Ocelářů.
