Gratulujeme k obrovskému kariérnímu úspěchu, máš z něj radost?
Mám! Je to velká věc a popravdě nevím, co k tomu mám teď říct. Je toho na mě teď docela dost, vstřebávám to.
Říkáš velká věc, my souhlasíme. Nastřádat 568 bodů za deset let, navíc v jednom klubu, je i historicky výjimečná událost...
Znamená to pro mě fakt hodně, je ale spousta lidí, kteří za tím stojí. Tohle není jen má práce, svůj podíl na tom má manželka, rodina, mí spoluhráči, vedení třineckého klubu, fanoušci... Ti všichni tady v klubu, které jsem za těch deset let potkal, mi dali důvěru a pomáhali mi. Těmhle všem lidem já teď děkuju a... Asi si dám dneska panáka (usmívá se).
Jsi rád, že máš rekord, o kterém se dlouho v Třinci mluvilo, za sebou?
Abych řekl pravdu, tak jo. Pár lidí mi to připomínalo, v podvědomí jsem to měl. Snad to ze mě teď spadne a i mé výkony budou ještě lepší.
Udělat poslední krok je někdy nejtěžší, dnes jsi ale rekord pokořil v jasném zápase hned třemi body...
Dobře, že to tam napadalo teď, navíc v jednom zápase. Máme to za sebou. Neměl jsem za sebou bodově nejlepší období.
V čele historického bodování jsi pokořil jinou třineckou legendu Richarda Krále, jak na něj vzpomínáš ty?
Upřímně? Pár videí jeho akcí jsem asi v minulosti viděl, ale úplně jsem ho ještě nevnímal. Já tehdy nevěděl, kde budu hrát, s kterým klubem spojím svou kariéru, byl jsem mladý kluk z Berouna, který hrál nejprve za Spartu a za Znojmo. Ale vím, co tady dokázal, a proto je pro mě obrovská čest takového hráče, člověka, v tabulce překonat.
S novináři jsme během těch deseti let nejednou vzpomínali na to, že jsi v roce 2009 do Třince přišel jako bránící křídlo. Slušná proměna, co?
No... V tu dobu jsem ve Znojmě tolik bodů neměl, asi ode mě v Třinci čekali, že tady budu spíš bránit. A vyklubalo se z toho něco, co nikdo nečekal. Asi ani já (usmívá se).
Václav Varaďa už řekl, že jsi neskončil. Že těch bodů tady v Třinci ještě hodně přidáš. Co ty na to?
Tak když to říká Venca... Upřímně nevím, sám bych vám rád řekl, jak to bude, ale je mi šestatřicet. Já už teď jedu ze sezony na sezonu. Uvidíme, co mé tělo vydrží. Do nekonečna hrát hokej nechci.
Ženou tě ještě nějaké milníky, které bys rád pokořil?
To byste mi museli říct vy, protože já o žádných nevím.
A o těch, které držíš, přehled máš?
V povědomí mám jen takové ty větší. Nejproduktivnější hráč play off, nejvíc gólů v sezoně, a podobně... No a samozřejmě tenhle, o kterém se bavíme. Ten řadím hodně vysoko, je to výsledek dlouholeté práce. V Třinci jsem i s přestávkama deset let, musel jsem za tu dobu dostat důvěru vedení, spoluhráčů, i fanoušků. Člověkovi se může povést jedna sezona a v další výkony nemusí zopakovat. Tohle je důkaz, že mě se to povedlo.
Po zápase se chvíli čekalo, jestli rekord bude platný. Klub dokonce nechal ověřit u vedení soutěže, jestli ti bude uznána asistence u první branky Erika Hrni. Jak jsi to prožíval?
Já jsem hlavně docela pověrčivý a nechtěl jsem dopředu slavit. Boleslav si ten první gól dala sama, tak jsem sám nevěděl, jak to bude. Neslavil jsem a nechtěl jít ani k rozhovoru. Až do chvíle, než od vedení soutěže přišlo potvrzení. Teď to oslavit asi budu muset, s manželkou si večer sedneme a dáme si skleničku. Ráno ale bude nový den, zase přijdu na stadion a zase půjdu do posilovny.
Velký večer jsi dnes symbolicky podtrhl i gestem fair play, když jsi odvolal signalizovaný faul brankáře Jana Růžičky. Věděls, že tě opravdu nefauloval?
Já upřímně úplně nevím, jak to bylo. Myslím, že mi brankář vzal puk čistě a pak možná i nohy. Chtěl jsem se dostat přes jeho hokejku a pak jsem trošku skočil. Myslím, že to faul nebyl, ale na videu jsem to neviděl. Rozhodčí mi férově řekli, že to byla situace padesát na padesát a já jim k tomu řekl svý. Podle mě správně.
