Dnes je to na den přesně rok od tvého památného gólu Spartě. Máš ten moment pořád živě před očima?
Když to na mě někde vyskočí, hned si na to vzpomenu a pokaždé mám husí kůži. Teď před play off to na sítích hodně běhalo, před letošní sérií se Spartou to dost lidí připomínalo. Na druhou stranu my v ten moment jen srovnali zápas, nic nebylo rozhodnutého. Hned jsme na to museli zapomenout, protože se šlo do prodloužení.
Věděl jsi hned, že gól padl v čase ještě před třetím sirénou?
Tušil jsem, že jo. Hlavně jsem tomu věřil! Byl to skvělý gól. Pokaždé, když ho někde vidím, tak mi udělá radost. Tohle si budu pamatovat do konce života.
Jak rychle si člověk uvědomí, co se mu vlastně povedlo? Bezprostředně po gólu přijdou emoce, až s odstupem času ale často dojde s chladnou hlavou další uvědomění.
U mě to došlo hned po zápase. Zvládli jsme prodloužení, vyhráli jsme. Seděl jsem v šatně a říkal jsem si, že to bylo něco! Že nám to dalo šanci pokračovat, že nás to udrželo naživu. Pak se nám povedl takový famózní obrat, který vstoupil do historie play off.
Jak říkáš, kdybychom pak nezvládli prodloužení, nebo prohráli sedmý zápas v Praze, nikdo by tvůj gól tolik neřešil.
Přesně tak. Ta otočka byla neuvěřitelná. O to víc to bylo emotivnější. Možná to upřímně až trochu neférově zpětně zastiňuje ten sedmý zápas, kdy jsme taky prohrávali. Vyrovnali jsme v poslední minutě a rozhodli ve čtvrtém prodloužení. O tom se podle mě tolik nemluví, ale situace to byla dost podobná.
I díky tomuto momentu pak zlidověl rozhovor Vila Čacha, který po třetí duelu za stavu série 0:3 řekl, že pokud má někdo na to být první v historii, kdo v Česku otočí na 4:3, pak jsme to právě my.
Je to tak, samozřejmě si na to vzpomínám. Říkali jsme si, že jsme toho dokázali hodně. Už vloni jsme si říkali, že máme rádi výzvy. Tohle byla jedna z nich. Neplánovali jsme to, ale strašně moc jsme to chtěli zvládnout. Nikdy jsme se nevzdali. Měli jsme i štěstí. Byla to nezapomenutelná série, která musela bavit i nezaujatého diváka. Jedna z nejlepších sérií v historii play off.
Zmiňuješ štěstí. Za mě si i štěstí musíš zasloužit a jít mu naproti, nic nám nespadlo do klína. Souhlasíš?
Rozhodně! Zasloužili jsme si to, o tom jsem přesvědčený. Když děláte správné věci, jdete si za tím a jste dobře mentálně nastavení, tak se vám to vrátí. My jsme tomu opravdu všichni věřili. Ani na moment jsme nesložili zbraně, a nakonec jsme byli odměnění.
Co dalšího si z onoho momentu vybavuješ?
Je to takový mix vlastních opravdových vzpomínek a toho, co se vám pak spojí z těch opakovaných záběrů a videí. Vybavuju si sparťany, jak už stáli u mantinelu na střídačce a chystali se vyskákat na led a slavit postup. Vybavuju si sebe, jak jsem šíleně řval. (směje se) Nevěděl jsem vůbec, co mám dělat. Řval jsem, až jsem chytal křeče do břicha. Do toho jsem dal opravdu veškeré moje úsilí. (směje se) Jsou z toho super fotky.
Tvoje sezona 2023/24 byla vůbec neuvěřitelná. Nejdřív výše zmíněné momenty, titul s Oceláři, pak zlato z mistrovství světa… To těžko něčím trumfneš.
Uvědomuju si, že laťku jsem si nastavil hodně vysoko. (usmívá se) Už moje první sezona v Třinci byla úžasná. Loňské mistrovství světa pak bylo něco speciálního. Člověk si přeje, aby tohle zažíval každý rok. Letos jsem si uvědomil, že to není nic automatického. Že si toho všichni musí vážit víc, než si třeba mysleli. Hráči, fanoušci. Všichni. Nejde to každou sezonu, není to samozřejmé.
Švýcarský Zug, kde momentálně působíš, rozjel před play off kampaň s tvým obličejem a heslem Do poslední sekundy. Věděl jsi o tom dopředu?
Nevěděl. Byla to jejich iniciativa. Přišlo mi to dobrý, bavilo mě to. Říkal jsem Honzovi Kovářovi, že doufám, že za ním na play off nepřijede na návštěvu brácha, protože to viselo na billboardech po celém městě. Bohužel nám to teda nakonec nepomohlo a vypadli jsme už ve čtvrtfinále.
Stejně jako my. Sledoval jsi Oceláře i nadále?
Jasně, co jsem mohl, to jsem viděl. Díval jsem se na zápasy, byl jsem v kontaktu s klukama. Průběh sezony byl složitý. V play off se mi ale výkony moc líbily. Kluci táhli za jeden provaz, drželi spolu. Sparta hrála skvělý hokej, ale Třinec ji potrápil. Byl to konec se ctí a hlavou nahoře.
Fanoušci by tě samozřejmě rádi viděli zpátky v třineckém dresu, zatím to ale na návrat nevypadá. Je to tak?
Ano, zatím se vracet nechystám. V Třinci mám ale pořád platnou smlouvu, která byla mým odchodem do Zugu jen pozastavena. Uvidíme, co přijde potom. Moc rád se ale jednou vrátím.
Jaká byla tvoje první sezona v Zugu. Osobně i týmově asi nahoru, dolů.
Byl to hezký rok, naučil jsem se spoustu nových věcí. Měli jsme švédský realizační tým, spoustu Švédů v týmu. Jejich pohled na hokej je trochu odlišný. Upřímně mi ale chyběl Třinec. Parta, kamarádi, styl hokeje, jakým jsme se prezentovali. Jsem přesvědčený, že totální ofenzivou se titul vyhrává extrémně těžko.
Snažil ses o svém pohledu přesvědčit i trenéry a vedení Zugu?
Ano, říkal jsem jim to. Moc to ale slyšet nechtěli, oni tam věří jinému stylu hokeje, což je v pořádku. Každý máme nějaký názor. V play off jsme se přesvědčili, že to ale dost dobře nejde. Vypadli jsme s Davosem 0:4 na zápasy. Hru měli na obraně založenou o dost víc než my. Jako Zug jsme dali nejvíc gólů v základní části. Jenže Davos hrál v play off víc zodpovědně, z poctivé obrany a my se najednou skoro vůbec ke skórování nedostali. Nakonec to bylo fiasko. Po konci série jsem se cítil fakt špatně.
Takže týmově velké zklamání.
Určitě, Zug patří mezi nejbohatší kluby v zemi. Ambice byly nejvyšší. Všechny proslovy před sezonou směřovaly k tomu, že dva roky před tím byl Zug v semifinále a teď by to mělo být rozhodně lepší. Nepovedlo se. Hořká pilulka.
Foto: Monika Majer
